Neztrácejte hlavu a pohněte zadkem

Stres moderní společnosti

V dnešní době se stále častěji setkáváme s alarmujícími zprávami o rostoucí úrovni stresu a zhoršujícím se duševním zdraví populace. Tyto znepokojivé trendy odrážejí realitu naší hyperaktivní společnosti, která nás neustále bombarduje podněty a odtrhává nás od našeho přirozeného já.

Odborníci na duševní zdraví po celém světě bijí na poplach. Stres se stal takřka epidemií moderní doby, ovlivňující životy milionů lidí napříč všemi věkovými skupinami a sociálními vrstvami. Mnoho z nás pociťuje, že se naše duševní pohoda v posledních letech zhoršila, a to zejména v kontextu globálních událostí a rychle se měnícího životního stylu.

V našem životě se projevují dva základní druhy strachů: strach ze smrti a strach z nepříčetnosti. Zatímco první je univerzální a nevyhnutelný, pojďme se podívat blíže na ten druhý - strach z našeho možného nekontrolovatelného chování. A v tom hraje klíčovou roli právě společnost, ve které žijeme.

Odcizení se od přirozenosti

Za posledních 50 let jsme se ocitli v prostředí plném rozruchu, hluku, přemíry věcí a bohužel i špíny. V tomto chaosu pomalu, ale jistě přicházíme o své smysly. Doslova umrtvujeme svoje smyslové vnímání, protože nemáme jinou možnost, jak se bránit neustálému přílivu dalších a dalších podnětů.

V takovémto hyperaktivním prostředí nemáme možnost zpomalit, natož se zklidnit. Tato frustrace se podobá té, kterou zažívají hyperaktivní děti - jde o neschopnost být byť jen na malou chvíli v kontaktu se svým nejhlubším bytím, se svým „já jsem“.

Naše společnost je tak zaměřená na vnější svět, že jsme se naučili žít pouze ve smyslových podnětech. Paradoxně však tyto podněty často existují jen v našich hlavách, zatímco je v našich tělech už ani necítíme. Naše city tak ztrácejí na opravdovosti. Stalo se pro nás důležitějším něco smysluplného DĚLAT, nikoliv smysluplným BÝT.

Sexualita a společenský tlak

Toužíme vlastnit mnoho věcí, ale naše vlastní JÁ mezi ně nepatří. Zdá se vám to šílené? To by mělo! Protože to skutečně šílené je. A dohání nás to k šílenství, protože nás tento stav čím dál více odděluje od našich kořenů v přírodě, od země, na níž stojíme, od reality, v níž skutečně žijeme.

Z tohoto stavu plyne jeden velmi závažný fakt: celá naše společnost je nezdravě zaměřená na sexualitu. Všichni členové společnosti jsou neustále vystaveni agresivním sexuálním podnětům, což je pro mnohé sice vzrušující, ale také velmi frustrující.

Představte si běžnou situaci v městské hromadné dopravě. Jakmile vás „posedne“ sexuální vzrušení, většina lidí neví, co si s tímto jinak křehkým a intimním okamžikem počít. Ve veřejné dopravě se naše okamžité sexuální pocity zkrátka ventilovat nedají, i když velkoměsta mají mnohdy jinou zkušenost.

Ale většinu z nás taková sexuální stimulace, přesahující naše možnosti a zásoby energie, nutí odpojit se od místa, kde ji prožíváme nejvíce - od svého těla.

Strach z nepříčetnosti

Nadměrná stimulace smyslů sexuálními podněty by nás totiž nakonec mohla přinutit vzdát se kontroly nad sebou samými. A zde se rodí již zmíněný strach z nepříčetnosti.

Pocit je živoucím důkazem spojení emocí a těla. Pokud jej v rámci společenské „etikety“ potlačujeme, vyrůstá z nás v podstatě neurotický jedinec. Ten sice potlačuje své vlastní sexuální pocity, ale trpí nutkáním a touhou je realizovat. Potlačit je může, ale musí někde ventilovat ono vzrušení. Potřebuje ho prožít, uvolnit.

Tento stav vedl naši společnost od pouhé masturbace k velkému nárůstu násilí páchaného už na dětech v rodinách, k sexuálnímu zneužívání a k tomu, že když se řekne láska, většina lidí si představí pornografii. Tento stav se nedá odstranit změnou společenského zřízení ani morálními přikázáními typu „nesesmilníš“ - to nefunguje už přes 2000 let. Všichni to víme, ale tváříme se, jako by tomu tak nebylo.

Kořeny v dětství

Kořeny tohoto problému tkví v naší odtrženosti od přirozenosti, ve ztrátě spojení s přírodou a s naší skutečnou podstatou. Tou není vědomí vesmíru, ale život uskutečňovaný v našem obyčejném lidském těle.

Když má člověk strach, že se přestane ovládat, nemůže mít ani kontrolu nad svým chováním. Strach ochromuje tělo a narušuje jeho spontánní funkce. Proto se vyděšení lidé chovají tak podivně. Pocit strachu má své kořeny v minulosti, často v dětství.

Představte si situaci, kdy člověk v dětství cítil vražednou zlost. Přesvědčí sám sebe, že kdyby ji dal najevo, rodiče by ho potrestali. V takové chvíli mu zbývá jen jedno - stane se pasivním a potlačí svou zlost. Tímto způsobem se od dětství tvoří určité vzorce chování.

V naší osobnosti, ale hlavně v našem těle, se tak schovává hluboce ukrytá minulost, která je latentně potlačená. Ta se však může z vteřiny na vteřinu stát aktivní silou. Někdy se lidé bojí vyjádřit zlost intenzivně i v situacích, kdy nehrozí žádné nebezpečí, protože se obávají drsných důsledků.

Dospělost a zvládání emocí

Je důležité si uvědomit, že přání a pocity jsou nesmírně silné. Uvolnit je z napjatého těla není jednoduché. Dospělý člověk by měl vědět, že i když cítí zlost tak silnou, že by mohl někoho zabít, ve skutečnosti to neudělá. Pro většinu tvorů chovajících se přirozeně je smrt druha něco nevhodného a nerozumného.

Projevem dospělosti je schopnost cítit i třeba vražednou zlost, ale nenechat se jí ovládnout a skutečně zabít. Mimochodem, když budete někdy řešit, zda jedinec stojící proti vám by vám mohl ublížit ze zlosti, všímejte si jeho hlasu a pohledu očí. Když hodně křičí, ale v očích se nic hrozného neděje, chová se jako malé dítě. Ovšem pokud je hlas zastřenější, úsečnější, ale oči jsou tak pronikavé, že se vám až zježí chlupy, pak se pokuste co nejrychleji odejít ze situace. A to nejen pro své vlastní dobro.

Sexualita a emoce

Dalším pocitem, kromě křiku spojeným se strachem z nepříčetnosti či odevzdání se situaci, je sexualita. Dospělý zdravý jedinec se nechá unést intenzivní sexuální vášní stejně jako výraznou zlostí. Můžeme být „šíleně“ zamilovaní nebo můžeme „šílet“ z toho, že druhý zradil naši lásku.

Když člověk ví, jak se cítí, a ví, co mu umožňuje konstruktivně vyjadřovat své pocity, znamená to, že je už v sobě přijal. Že přijal sám sebe se všemi pocity - pozitivními i negativními.

Ovšem jednání vycházející ze sexuální touhy, které si dotyčný neuvědomuje, nepřiznává, a naopak vytěsňuje z mysli, domnívajíc se, že jde o něco špatného, způsobuje, že se pak on sám stává snadnou kořistí nevědomé sexuality. Stačí jen dotyk, dokonce pouhý pohled. Neustojí to. A to doslova.

Ať je to ze zlosti či sexuální touhy, člověka může ovládnout tak silné vzrušení, že ho nedokáže kontrolovat ani ovládat. Musí ho však nějak ventilovat. A proto buď vybuchne zlostí, nebo se zaměří na sex. Paradoxně takové chování není známkou vášně, ale strachu - strachu z nepříčetnosti, nebo možná přesněji z intimity.

Intimita a strach

Je děsivá právě proto, že v ní je skryta možnost, že člověka ovládne ten druhý. Stejně jako to kdysi dělali rodiče. A tak nás a naše vnitřní dítě dohání k šílenství také tato rozporuplnost: svádění a odmítání; láska a nenávist.

Zvládnutí silných pocitů je známkou lidské dospělosti. Takový člověk se nesnaží své pocity jen tak „ustát“, ale prožít. Většina společnosti (cca 93 %) však řeší bolestné a nepříjemné situace tím, že se odpojují od svých pocitů. A to už od dětství. Dělají to tak často, že to, co v pozdějším věku většina z nich považuje za pocity, jsou jen představy čili myšlenky.

Pokud člověk zvládá své pocity, znamená to, že sám sebe - a tedy i svou sexualitu - přijal a začlenil vše do svého ega, do své osobnosti. To je v podstatě nemožné pro člověka, jehož osobnost je zaměřena na přežití, právě proto, že přežití je zcela závislé na potlačování vlastních pocitů. Co tedy udělat se svými sexuálními pocity?

Praktické cvičení pro zvládání sexuality

Legrační je, že většina lidí netuší, že relativně silné sexuální pocity se dají zvládnout snadněji než ty slabé. Silně působící pocity mají více energie, a tím pádem jsou schopny být lépe uchopeny a transformovány.

Zde je jedno užitečné cvičení, které se dá provádět k posílení pocitů vlastní sexuality, aniž by docházelo v pohlavních orgánech k nadbytečnému napětí:

Při správném provádění proudí do pánve energie, která začne vibrovat a pohybovat se nahoru a dolů. Je to přirozený pohyb, který člověk může vnímat jako příjemné dráždění v oblasti pánve. Je sice sexuální, ovšem nepůsobí přímo na pohlavní orgány.

Zde mnoho lidí dostane strach, protože pánev se, čím více jste v klidu, tím více začne samovolně pohybovat. Vyděsí se, protože když jsou pohyby hodně výrazné, mají pocit, že nad nimi nemají kontrolu. Nemučte se. Nemusíte si nic při cvičení dokazovat. Začnou-li vás bolet svaly stehen, vydržte jen tak dlouho, jak to půjde, a pak to prostě zkuste znovu.

Další doporučení pro zdravou sexualitu

Pravidelné provádění tohoto cvičení posiluje a uvolňuje svaly a napomáhá rozvíjení sexuálního pocitu. Prostě neztrácejte hlavu a pohněte zadkem.

Posílení sexuality se projeví i v očích. Oči se stanou jasnější a živější. I toto se dá cvičit, ovšem to doporučuji pouze s někým, kdo se tomuto věnuje a nedá se pak vaším sexuálním pohledem polapit. Tady pozor, to už není legrace, hrajete si se silou, která dává život.

Pro většinu lidí není snadné dát najevo své skutečné sexuální pocity, protože se stydí a bojí se. To platí především o těch, kteří byli sexuálně zneužíváni. Proto je k tomuto cvičení zapotřebí zvláště vlídná a neosobní mysl.

A další doporučení, jak z té vlastní sexuality a světa kolem nezešílet? Nenavazujte žádné sexuální vztahy bez toho, aniž byste k onomu druhému necítili silnou lásku. Pokud se touto radou dokážete řídit, dokážete lépe ovládat své sexuální pocity a tím posilujete svou podstatu i své ego.

Je-li přetlak moc velký, je lepší ventilovat jej s pomocí masturbace než tím, že běháte od náruče k náruči. Vědomá kontrola silného pocitu je projevem vyzrálého člověka, který se umí přirozeně ovládat.

Cesta k autentickému životu

Alternativou k tomuto zralému přístupu je být tím věčně „hravým“ a nezralým dítětem, které sice nedává najevo své skutečné silné pocity, aby nevypadalo divně, ale jakmile jej takový pocit najde, podlehne mu bez uvažování. A pak s prstem namířeným na toho druhého křičí: „Za to může on!“

Pravda je, že vždy jsme si za to mohli my sami. Svým přístupem ke svým pocitům. Protože pocity jsou i náš život. Formují ho a utvářejí. Chceme být my sami naplnění strachem nebo láskou?

Lidé si většinou uvědomují, že mají strach, až ve chvíli, kdy jim hrozí ztráta lásky nebo pocitu bezpečí. Ovšem jejich strach je pořád ukrytý pod povrchem těla a brání jim odevzdat se intimnímu vztahu naplno. Oddat se druhému. Přirozeně. Ne pod nátlakem.

Lidé však často jen kličkují mezi příliš silnými pocity - sexualitou, strachem z nepříčetnosti, necitlivostí a strachem ze smrti. Nepřirozeně přežívají. A tomuto říkávají láska.

Nezní to moc optimisticky, já vím. Ale pamatujte - klíčem k změně je uvědomění. Jakmile si uvědomíme své strachy a naučíme se s nimi pracovat, můžeme začít žít plnější, autentičtější život. Život, ve kterém nejen přežíváme, ale skutečně žijeme a milujeme.

Prozkoumejte své pocity, přijměte je a naučte se s nimi pracovat. Jen tak můžete najít cestu k opravdové intimitě, lásce a naplněnému životu. Prostě neztrácejte hlavu a pohněte zadkem.