Článek
Budovatelka vs. Demontéři
Před osmdesáti třemi lety skončil v kobyliské střelnici život ženy, která se odmítla ohnout fašistickému režimu. Františka Plamínková nebyla jen „aktivistka“ v moderním, trochu vyčpělém smyslu slova. Byla zcela regulérně jednou z architektek státu, který my dodnes obýváme, ačkoliv se k jeho základům chováme s trestuhodnou ležérností.
Zatímco ona stavěla instituce a prosazovala práva, která dnes považujeme za samozřejmá (jako vzduch, který dýcháme), dnešní politická scéna nabízí fascinující, leč děsivý protipól: lidi typu Petra Macinky. Lidi, jejichž hlavní „zásluhou“ je schopnost parazitovat na odkazu druhých a chtít jezdit se do USA učit, jak ten Plamínkové svět co nejefektivněji rozmontovat.
Františka Plamínková: Práce, která má váhu krve
Zkusme si na chvíli odmyslet černobílé fotografie a podívejme se na suchá fakta. To, co Plamínková za svůj život dokázala, by stačilo na deset kariér dnešních ministrů.
- O ženě moderní (1906): Její vizionářská přednáška v Českém ženském klubu představila její pojetí moderní ženy. Prosazovala vzdělané a kvalifikované úřednice do státní a veřejné správy a jejich nárok na mateřskou dovolenou. Přála si vidět ženy jako diplomatky a ministryně.
- Volební právo (1920): Československo bylo jednou z prvních zemí světa, kde ženy získaly plné volební právo. Nebyl to dar od tatíčka Masaryka, byl to výsledek tvrdé, analytické a neúnavné práce Františky Plamínkové.
- Konec celibátu (1919): Do té doby musely učitelky při svatbě opustit profesi. Plamínková prosadila zákon, který jim vrátil lidskou důstojnost a právo na profesní růst.
- Ženská národní rada (1923): Rada podle jejich instrukcí, vyplývajících ze znalosti práva i praktického života, připomínkovala návrhy na úpravu rodinného práva v nově připravovaném občanském zákoníku. Byla její předsedkyní až do své smrti. I když se většinu návrhů díky tehdejšímu konzervativnímu prostředí parlamentu nepodařilo prosadit, aspoň v některých bodech měly obrovský dopad na práva žen.
- Diplomacie v Lize národů: Jako místopředsedkyně Mezinárodní rady žen byla tváří naší moderní demokracie v zahraničí. Exportovala na mezinárodním poli hodnoty rovnosti, nikoliv komplexy. V roce 1931 a 1932 promluvila ve Společnosti národů v Ženevě jako první Češka.
- Plamínková iniciovala stavby tzv. Červených domů v Praze-Holešovicích, Domoviny Charlotty Masarykové v Praze na Vinohradech, domu Ženského klubu českého Ve Smečkách 26 a vybudování Ženských domovů v Praze na Smíchově.
- Dopis Hitlerovi (1938): V době, kdy se mnozí „vlastenci“ už začali poohlížet, kam si vlastně pověsit kabát, ona napsala otevřený dopis fašistickému diktátorovi. Obvinila ho ze lží vůči České republice. Věděla, že si tím podepisuje rozsudek smrti. Gestapo na ni nezapomnělo a 1.září 1939 ji zatklo.
Jako vizionářka šla v péči o ženy své doby mnohem dál než byly zkostnatěle představy poutající ženu pouze k plotně a manželovi. Chtěla pro ženy své doby obojí: povolání i rodinu. K péči o děti a domácnost měly ženy středních vrstev zaměstnávat pomocnici, čímž budou vytvářet další pracovní místa. Další pomoc ženám viděla v mateřských školách, v přibývající technice pro domácnost a ve zjednodušených formách bydlení. V tom všem a v mnohém dalším prostě předešla svou dobu.
Františka Plamínková si nikdy nebudovala osobní značku. Ona sama už byla značkou. Po rozpadu monarchie z celého srdce budovala nový stát. Její tehdy nepochopený přesah byl v tom, že její práce až po dnes sloužila i lidem, kteří s ní nesouhlasili. To je aspoň za mě definice státotvornosti.
Petr Macinka: Institut prázdnoty a americký import
Na druhé straně ringu máme moderní politické úkazy. Petra Macinku, muže, jehož profesní životopis by se dal shrnout něco jako „stín Václava Klause“. Jeho pracovní léta v Institutu VK nebyla o službě veřejnosti, ale o servilním udržování kultu, který se postupně proměnil od popírání klimatických změn až k adoraci autoritářských tendencí. A nutno podotknout, že zatím se na vládě nikomu neztratilo žádné pero.
Když se tento politický influencer rozhodl osamostatnit v barvách „Motoristů“, nepřinesl žádnou vizi rozvoje českého státu. Přinesl negaci. Jeho největším „úspěchem“ je, že se stal ministrem v systému, který on sám v podstatě kritizuje, a že se chce jezdit setkávat, pardon fotit s představiteli Heritage Foundation.
Zde přichází ten největší paradox. Heritage Foundation, autoři kontroverzního Project 2025, plánují nejenom v USA osekání lidských práv, likvidaci ochrany klimatu a posílení moci oligarchů. Kromě toho, že desítky let bojuje proti potratům.
Macinka a jemu podobní se u nich inspirují. Zatímco Plamínková bojovala, aby lidé měli více práv a svobody, tito novodobí „demograti“ hledají způsoby, jak svobody omezit pod nálepkou boje proti „neomarxismu“.
Kdo je skutečný hrdina?
Srovnání je to kruté, ale nezbytné.
- Plamínková: Služba národu → Vězení → Popraviště.
- Macinka: Služba institutu → PR populismus → Ministerské křeslo.
Je fascinující sledovat, jak dnešní „vlastenci“ tleskají lidem, kteří by Plamínkovou v její době pravděpodobně označili za „hysterickou feministku“ nebo „liberální aktivistku“. Přitom právě tito lidé dnes parazitují na svobodě slova a demokracii, kterou ona svou desítky let trvající prací, vykoupila. Využívají demokratické instituce k tomu, aby do nich vpravili jed importovaný z amerických think-tanků, které si říkají „ochrana tradic“.
Skutečné vlastenectví totiž není o tom, jak hlasitě křičíte na Instagramu nebo kolikrát navštívíte Washington. Je o morální páteři v momentě, kdy jde o všechno. Senátorka Plamínková ji měla z oceli. U moderních demontérů se zdá být vyrobena z gumy, která se ohne přesně tam, kam zrovna zafouká vítr od sponzorů. A jejich vize? Prd.
Závěrem se logicky musím sám sebe, ale i vás ptát: Chceme být národem, který staví na základech odvahy Plamínkové, nebo národem, který se nechá opít rohlíkem (a rádoby levným čímkoliv) od politických parazitů? Odpověď leží v tom, komu budeme příště tleskat.
„Já budu ještě trochu žít, jak já životu rozumím: V práci za lepší život – ale hlavně vnitřní, žen. Aby byly lepší, protože budou svobodnější a tím porostou rovněji – zbaví se vlastností, které vznikají jako protest, jako ochrana, jako msta, jako cesta křivá, za chlebem a snem osobního štěstí.“
Františka Plamínková
v dopise Albíně Honzákové z 25. března 1941
