Článek
Když v roce 1965 vyšel román Duna, bylo to celkem zjevení. Frank Herbert v něm vypráví strhující příběh o vesmírném Impériu a pouštní planetě Arrakis, přezdívané Duna kvůli rozsáhlým pouštím. V nich se však nachází melanž, vzácné koření prodlužující lidský život. A kromě jiného poskytující jeho uživatelům psychické schopnosti, jako třeba nahlížet do budoucnosti.
Pochopitelně se o tuto planetu i její cenný produkt vedou nelítostné války. A války, násilí a smrt plodí strach. Tedy něco, co zabíjí. Strach otupuje naše myšlení, ničí naše emoce a znetvořuje naše těla. Když mu čelíme, tváříme se mnohdy dost zajímavě, bolí nás uvnitř těla kdeco a tělo se prohýbá pod silou, kterou neovládáme. Strachu se bojíme.
Abychom přežili, můžeme si jako psychologickou pomůcku vzít za vzor litanii Fear is the mind killer. Nesčíslněkrát jsem ji doporučoval svým klientům a vím, že perfektně funguje. V knize se objevuje několikrát a je jedním z myšlenkových pilířů sesterstva Bene Gesserit, které usiluje o stvoření dokonalého člověka.
Mantra proti strachu zvláště vynikne při zkoušce hlavního hrdiny příběhu, kdy ji Paul Atreides, kterého v novodobém filmovém zpracování skvěle ztvárnil Timothée Chalamet, využije proti uměle vyvolané bolesti:
Nesmím se bát.
Strach zabíjí myšlení.
Strach je malá smrt přinášející naprosté vyhlazení.
Budu svému strachu čelit.
Dovolím mu, aby prošel kolem mne a skrze mne.
A až projde a zmizí, otočím se a podívám se, kudy šel.
Tam, kam strach odešel, nic nezůstane.
Zůstanu pouze já.
I my dnes už víme, že strach vzniká v amygdale, části mozku, která nás upozorňuje na nebezpečí. Jde o reakci těla „útok nebo útěk“. V románu strčíte dlaň do skříňky, která vám působí nepředstavitelnou bolest. A když ucuknete, jehla na vašem krku je otrávená a zemřete. V sedačce na kolotoči se sice strach spustí taky, ale tam jste v bezpečném prostředí. Tam si ho užíváme stejně jako na promítání Duny v kině.
Strach zastaví veškeré kognitivní funkce. Tyto poznávací funkce zahrnují kromě paměti i naši koncentraci, řečové schopnosti a prostorovou orientaci. A kromě toho i schopnost člověka organizovat své myšlenky a činnosti, stanovovat priority, efektivně hospodařit s časem a rozhodovat se. Opravdové ohrožení života musíme řešit, proto takováto brutální zkratka – útok či únik.
A tak díky strachu přestane člověk vnímat okolní svět, přestane reagovat na měnící se podmínky, přestane se učit, přestane přemýšlet. Prostě přestane žít v reálném světě. A podléhá pak jakékoliv představě o nebezpečí víc, než je zdrávo. Když je mozek zaplaven strachem, prefrontální mozková kůra není vůbec schopna strategického nebo komplexního myšlení. Proto je důležité si říci: „Budu mu čelit.“
V podstatě, žijeme-li ve strachu, byť jen v představách, přestaneme myslet jako lidé. Naše lidskost se vytratí a zbydou nám jen zvířecí reakce. No a protože se bojíme, snažíme se o eliminaci všeho negativního kolem nás. Někdy včetně jedinců, kteří v nás nechtíc strach či úzkost vyvolávají. A začneme se tomu, co považujeme za negativní, vyhýbat. Což paradoxně náš strach ještě více znásobí.
Proti strachu funguje dobře pozitivní myšlení. Ale zkuste o svém strachu přemýšlet a rozebrat jej, když vás vaše tělo nutí zabíjet nebo utíkat, že? Ona pasáž litanie, vyprávějící o tom, dovolit si, aby „strach prošel kolem nás a skrze nás“, nám říká, že ho můžeme prožít, aniž by nás brzdil. Pozor na jednu maličkost. Když zjistíme, že to skutečně funguje, zkoušíme si s tím vyléčit i staré strachy či traumata. Tam ovšem navštivte terapeuta, funguje to jen na situace tady a teď.
A až strach projde skrze vás – poznáte to snadno, opustí vás pocit sevření a chladu – „otočíme se a podíváme se, kudy strach šel.“ V tuto chvíli přicházíme k pochopení té pasáže: „…tam, kam strach odešel, nic nezůstane.“ Naše já se bojí smrti. Bojí se toho, že potom nebude nic. A taky proto má nad námi strach takovou moc. Avšak projít strachem je řešení. A úspěšné.
Jsou dvě hlavní emoce: Radost a Strach. Při obou umíráme. U té první v orgasmu. U té druhé právě v okamžiku projití si strachem. Neříká se snad u některých neštěstí a nehod, že dotyčná osoba „zemřela strachem“? Z učení feng-šuej víme, že v asijské kultuře se za nešťastné číslo považuje 4, protože se vyslovuje podobně jako „smrt“. A čtvrtek to tam jako čtvrtý den v týdnu nemá taky jednoduché. A víte, že díky této pověře umírá na srdeční zástavu ve čtvrtek v těchto zemích o 7 % více osob než v jiné dny?
Inu, nemusíte být zrovna v Asii či na Arrakisu. Když uvěříte strachu, zvyšuje se pravděpodobnost smrti. Vaší smrti. Čím častěji máte pocity obav a ohrožení – a to jen v představách, tedy bez reálné skutečnosti – tím víc nutí váš mozek spouštět obranné reakce. Tím více jste vystaveni různým stresovým zátěžím a tělo se opotřebovává rychleji, než by mělo.
Opáčko na závěr. Když se strachu postavíme a dovolíme mu projít skrze nás – přijmeme ho, a tím ho i zpracujeme. Systém nádech, výdech, pěkně zhluboka – potom máme šanci.
„Zůstanu pouze já.“ My zůstaneme.
