Papež, který umýval nohy světu

Od tajné záchrany životů během argentinské diktatury přes každodenní blízkost nejchudším, až po globální gesta solidarity v době válek a pandemií. Skutky Jorge Mária tvoří nenápadnou, a přesto tak mocnou odpověď a současně návrh celému světu: Láska není slovo. Láska je čin.

Svět si často připomíná ty, kdo nosili koruny a drželi v rukou moc. Ale málokdy si vzpomene na ty, kdo místo moci nabízeli ruce druhým. Jorge Mario Bergoglio, který se stal papežem Františkem, nikdy nehledal slávu. Skláněl se k těm, kdo byli nejníž, ať to byli nemocní, chudí, zapomenutí. Nechal svou lásku růst v tichých skutcích, ne v slovech. A právě proto by jeho příběh neměl skončit pohřbem. Měl by být začátkem něčeho, co z jeho poselství přejde do každého z nás.

Když byl Jorge Mario Bergoglio vysvěcen na kněze, Argentina už stála na prahu temné doby. Vojenská diktatura, která začala v roce 1976, proměnila zemi v živý strach a pusté ticho. V těch dnech, kdy se mnoho lidí bálo i jen promluvit, se tento mladý jezuita rozhodl neuhnout.

V Buenos Aires vedl tajnou síť pomoci těm, kdo byli režimem pronásledováni. Na půdách jezuitských domů ukrýval muže i ženy, kteří by jinak zmizeli ve věznicích nebo hromadných hrobech. Někdy to byli obyčejní lidé, jindy kněží a laičtí pracovníci ze slumů. Každý z nich měl v jeho očích cenu života.

Těm, kteří nemohli zůstat, zařizoval útěk, poslal je přes hranice, často na nákladních lodích do Uruguaye. Dělal to tiše, bez toho, aby o sobě kdy později mluvil jako o zachránci. Svědectví o těchto činech vyšly najevo až o mnoho let později.

V roce 1976, krátce po smrti progresivního biskupa Enrique Angelelliho, který byl zavražděn při zmanipulované autonehodě, poskytl Bergoglio úkryt kněžím a aktivistům, kteří už byli na seznamu nepohodlných tehdejšího režimu. Skryl je v jezuitských kolejích, které sám vedl, a tím jim zachránil život. Jedním z těch, kteří díky němu přežili, byl i P. Miguel La Civita.

V době, kdy autoritářský režim likvidoval každého, kdo se jim postavil, a kněží mizeli jak ve věznicích, tak i v hromadných hrobech, Jorge Mario Bergoglio riskoval vše. Nevedl válku slov, ale válku laskavosti. Když svou podávanou rukou, otevřeným domem, tichou odvahou srdce byl tam, kde jiní couvali.

Různí lidé zanechají svůj otisk různě. Pyramidy, Tádž Mahal, Velká čínská zeď. On nezanechal fyzické památníky. Má za sebou však zachráněné životy a příběhy, které žijí dál v těch, kdo díky němu dostali druhou šanci žít svobodně.

Když se Jorge Mario Bergoglio stal biskupem v Buenos Aires, vybral si úplně jinou cestu, než byla obvyklá. Nepotřeboval červené koberce, hostiny ani slavnostní přijetí. Vybral si být se svým kněžstvím tam, kde život bolel nejvíc, a to na periferii.

Ve vilách miseriích, v chudinských čtvrtích Buenos Aires, kde děti běhaly bosé po blátě a lidé žili v provizorních chatrčích, byl známý dřív než v katedrále. On tam nechodil jako host, ale jako někdo, kdo zná jména těch lidí, kdo si s nimi sedne na chodníku a vyslechne si jejich příběhy, které se jiným zdály být příliš těžké.

Pod jeho vedením se počet kněží pracujících v těchto slumech téměř zdvojnásobil. Podle jeho názoru měla být církev právě tam. Nechtěl, aby církev byla vidět jen v palácích, ale chtěl, aby byla slyšet tam, kde se celý den i noc šeptá bolestí a beznadějí.

Když byl v roce 2001 jmenován kardinálem, požádal, aby to lidé nejezdili slavit až do Říma, ale aby tyto peníze věnovali chudým. Sám dál žil v malém bytě, sám si vařil, a jezdil autobusem. „Moji lidé jsou chudí,“ říkal, „a já chci být jeden z nich.“

Ve stejném roce, na Zelený čtvrtek, nezůstal v katedrále, jak bylo do té doby zvykem. Šel do hospicu pro nemocné HIV/AIDS a poklekl před dvanácti pacienty. Umyl jim nohy a políbil je. Neptal se jich na víru ani minulost. Viděl v nich tváře, které potřebovaly být milovány. A tak to také učinil.

Když v roce 2001 Argentina padala do ekonomického chaosu a ulice zaplavily demonstrace, nezůstal za zdmi arcibiskupství. Telefonoval ministrům vlády a žádal je, aby nedopustili násilí na nevinných. Veřejně kritizoval korupci, přepych a sobectví politických elit, i když věděl, že za to zaplatí izolací.

Tehdejší prezident Kirchner ho tehdy nazval „vůdcem opozice“. Ale on, Jorge Maria Bergoglio nepřišel vést politiku. Přišel připomínat politikům, že moc, která se vzdálí od lidí, přestává být službou. Ostatně to, by se mohl v mžiku vytesat na všechny parlamenty a vlády světa.

Biskup na periferii. Jeho oči laskavě a milosrdně povzbuzovaly. Jeho nohy šlapaly prachem, jeho ruce umývaly a ošetřovaly nemocné a zlomené.

Když v roce 2013 vyšel nový papež na balkon baziliky svatého Petra, bylo to opravdu jiné než kdy dřív. Nikde se nezablýskl honosný plášť. Žádné korunovační gesta. Jen prostá bílá sutana, železný kříž na hrudi a hluboký úklon před lidmi, o jejichž modlitby se prosil.

A hned následujícího dne, ještě než si vůbec stihl pořádně sednout na Petrův stolec, zašel do penzionu, kde bydlel před konkláve. Vyzvedl si zavazadla, zaplatil účet. Pořád ten stejný muž, který když kdysi jezdil do slumu vil miserií autobusem, si přinesl tento duch služby i do Vatikánu.

První cesta mimo Řím? Ne, nebyla k žádným mocným tohoto světa. Ale na malý ostrov Lampedusa, kde moře vyplavovalo těla migrantů, co mířili do Evropy. Tam, mezi vraky lodí a opuštěnými lidskými nadějemi, sloužil mši a mluvil nahlas o „globalizaci lhostejnosti“.

O světě, který si zvykl na cizí bolest tak, jako si zvyká na špatné zprávy každý den v televizi. A papež František pak znovu a znovu boural hranice tradic i pohodlí. Každý den vystupoval ze své komfortní zóny. V římské věznici umyl nohy dívkám, chlapcům, muslimům, těm, kdo by vlastně nikdy ani neměli stát před papežem.

V táboře Moria na Lesbosu obejmul uprchlíky a vzal s sebou do Vatikánu dvanáct lidí, kteří by jinak skončili zpátky v nejistotě. Nepotřeboval tiskové zprávy. Stačilo mu jedno gesto. Jak tohle asi muselo štvát vatikánské PR si ani netroufnu uvažovat.

Ve chvíli, kdy svět začal brát na vědomí to, že musí začít pořádně bojovat proti změnám klimatu a přírodním katastrofám, vydal František encykliku „Laudato si“ Nepsal ji vědcům. Psali ji člověku, který cítí půdu pod nohama a vítr ve vlasech. A prosil v ní nás všechny, abychom chránili náš společný domov. Protože ti, kdo ničí naší planetu, s ní ničí i člověka.

Když Filipíny zasáhl ničivý tajfun, letěl tam, přestože se nad ostrovy opět stahovala bouře. V obyčejné žluté pláštěnce, stejně promočený jako lidé kolem, sloužil mši pod otevřeným nebem. Nebylo třeba slov. Jeho přítomnost byla živou modlitbou naděje pro všechny, kterým se ještě před pár hodinami zdálo, že je opustil sám Bůh.

Jako tichý prostředník pomohl v roce 2014 obnovit vztahy mezi Kubou a Spojenými státy – posílal dopisy, spojoval nespojitelné, budil naději tam, kde roky vládlo jenom nenávistné mlčení. Během pandemie covidu stál na prázdném náměstí svatého Petra, v dešti a tichu. A modlil se za lidstvo, které se bálo a nevědělo, kudy kam. Osamělý papež pod ztemnělou oblohou – obraz naděje, který se vryl do paměti celého světa.

Když vypukla válka na Ukrajině, František nečekal na protokol. Vzal si kabát a osobně zašel na ruskou ambasádu vyjádřit svůj nesouhlas se zlem. Šel sám. Šel v tichu. Ale jeho krok měl váhu jeho svědomí. Něčeho, co by si většina dnešních politiků měla rychle začít uvědomovat.

A, i když jeho vlastní tělo sláblo, nezastavil se. Putoval od srdce k srdci. Navštívil např. Demokratickou republiku Kongo, Jižní Súdán, Irák. Cestoval mezi lidmi, kteří trpěli, objímal je, poslouchal jejich příběhy, líbal jejich zjizvené ruce. Nehledal slávu. Hledal lidskost, která někdy přežívá jen v těch nejtišších gestech.

Příběh Jorge Maria Bergoglia, papeže Františka, není jen o jednom životě. Je o způsobu, jak máme žít. O rozhodnutí sklonit se, když by bylo pro všechny snazší stát vzpřímeně. O odvaze podat ruku, když jiní zavírali dveře. O víře v to, že skutečná moc nespočívá ve slovech, ale v tichých činech konaných z lásky k bližnímu.

Dnes, kdy svět plní zprávy o konfliktech, o mocenských hrách, o křiku a strachu, máme možnost udělat něco jiného. Jsou to malé věci. Metaforicky můžeme umývat nohy světu tam, kde právě jsme: v rodině, mezi přáteli, v práci, na ulici. Zvednout pohled od vlastních starostí a uvidět druhé lidi. A to ne jako hrozbu, ale jako bratry a sestry.

František nám zanechal návod na úspěch naplnění slov: „Miluj bližního svého, jako sebe samého“. Spočívá v životě obyčejného člověka, který věřil, že svět lze měnit skutkem, úsměvem, objetím či modlitbou.

A možná právě dnes, v této chvíli, dostáváme každý z nás tu největší příležitost ze všech. Můžeme nechat něco málo dobrého z jeho poselství přejít do vlastních rukou, srdcí a kroků. A nezapomenout na něj.

Protože skutečná láska nikdy nebyla, není a nebude jen slovo, byť by bylo boží.
Láska je čin.