Příroda nevylučuje: Co o pohlaví vědí zvířata líp než lidé

„Tohle není přirozené.“

Kolikrát už jste tuhle větu slyšeli, když někdo mluvil o dvou mužích, kteří spolu vychovávají dítě? Nebo o ženě, která se rozhodla změnit pohlaví? Nebo o transgender člověku, který se prostě nevejde do žádné kolonky? Kolonky normálnosti, kterou mají jiní rádi přehledně zaškrtnutou? „To přece odporuje přírodnímu řádu.“ Jenže, jaký řád máme vlastně na mysli?

Protože pokud se podíváme do přírody, té skutečné, nikoli té v politických MAGA projevech, tak žádná binární, heteronormativní rovnice tam neplatí. Příroda nezná „správné“ pohlaví, nevyžaduje monogamii, ani neřeší, kdo s kým spí. Neexistuje tam ideologie. Existuje tu jen rozmanitost.

A co je možná ještě podstatnější, v přírodě neexistuje vyloučení. U bonobů, delfínů, tučňáků nebo labutí černých je homosexuální chování běžnou součástí jejich sociálního života. Není jejím okrajem. Není bráno zvířaty jako patologie. Ale jako nástroj vztahu, spolupráce, osobní vazby a péče.

Zatímco lidská společnost s oblibou trestá ty, kdo se do norem nevejdou, příroda odměňuje ty, kdo umí reagovat na složitost světa s tvárností. Evoluce totiž nemá kolonky. Evoluce má možnosti.

Co tedy zvířata vědí o pohlaví a vztazích líp než my? Navzdory romantizujícím představám z pohádek se podíváme na přirozený život zvířat abychom si připomněli, že rozmanitost není výjimka. Je to pravidlo.

Představa, že příroda se řídí pohlavími jako „mužem a ženou“, případně „samcem a samicí“, je lákavě jednoduchá. Ale hluboce nepravdivá. Čím více etologických studií zkoumajících život zvířat máme k dispozici, tím zřetelněji se ukazuje, že sexualita a pohlavní chování u zvířat je bohatší, pružnější a barevnější než si většina lidí troufne vůbec přiznat.

U bonobů (Pan paniscus) je sex, a to mezi jakýmikoli kombinacemi pohlaví, běžnou formou komunikace, dokonce je nabízen jako řešení konfliktů i upevnění vztahů v tlupě. Vztahy mezi těmito šimpanzi jsou natolik silné a stabilní, že utvářejí osu celé sociální struktury tlupy. A samec trumpovského typu chování, který nadřazeně ignoruje potřebu kontaktu s ostatními členy tlupy, zůstává sám na jejím okraji.

Delfíni (Delphinus delphis) vytvářejí dlouhodobá spojenecká partnerství mezi samci, která nejsou jen sexuální, ale také strategická. V některých případech se samec bez silné „samčí aliance“ vůbec nedostane k samici nebo nemá moc šancí k přežití.

Tučňáci, ať už ti z jihu Afriky (Spheniscus demersus) nebo antarktičtí (Pygoscelis antarcticus), běžně tvoří homosexuální páry, a to včetně samičích i samčích dvojic, které společně sedí na vejcích, adoptují opuštěná mláďata a vytvářejí trvalé svazky. Některé zoologické zahrady se dokonce rozhodly těmto párům vejce „půjčovat“, protože se o ně starají lépe než mnohé hetero dvojice.

U černých labutí (Cygnus atratus) tvoří přibližně čtvrtinu všech párů samčí dvojice. Tyto páry často spolupracují s jednou samicí, která snese vejce, jež následně vychovávají samci. Díky rovnoměrnému rozdělení péče a přístupu k lepším hnízdním místům dosahují tyto samčí páry vyšší úspěšnosti v odchovu mláďat než smíšené páry, a to až 80 % oproti 30 %.

U albatrosů laysanských (Phoebastria immutabilis) bylo na havajském ostrově Oahu zaznamenáno, že až 31 % párů tvoří dvě samice. Tato strategie zřejmě vznikla v důsledku převahy samic v populaci. Samičí páry spolupracují při inkubaci a výchově mláďat, čímž zajišťují stabilitu a soudržnost kolonie i za nepříznivých podmínek

U žiraf severních (Giraffa camelopardalis) bylo pozorováno, že samci se častěji zapojují do chování, které zahrnuje vzájemné tření krků, olizování a naskakování jeden na druhého. Toto chování může sloužit k upevnění sociálních vazeb a hierarchie mezi samci. Co mi to jen připomíná? Možná jisté formy mužského přátelství, které bychom v lidské verzi označili za úplně normální a nehledali u nich sexuální podtext.

A to ještě nemluvím o housenkách, rybách, hmyzu, měkkýších a dalších formách života, kde se pohlaví běžně mění podle fáze života, sezóny nebo potřeby skupiny.

Rozmanitost v přírodě není chyba. Je to základní princip přežití. A jak to tak vypadá, tak příroda na rozdíl od nás, nikdy nepotřebovala ministerstvo a zákony pro „správnou orientaci“.

A tak zatímco lidská společnost má tendenci hodnotit, posuzovat a třídit chování podle vymyšlených kulturních šablon, v přírodě podobné mechanismy jednoduše neexistují. Ne proto, že by zvířata byla „nevědomá“ nebo „morálně lhostejná“, ale jednoduše proto, že jejich společenské systémy nemají potřebu vylučovat jednotlivce na základě chování, které neohrožuje přežití skupiny.

Etologové zatím neobjevili žádný druh, který by stigmatizoval homosexuální jedince, zvířata neznají rituály vyloučení, trestů ani kolektivního odsudku. Nezabývají tím, co je „přirozené“, ale tím, co funguje a co ne. Co kdyby si z toho vzaly příklad i naše zákonodárné sbory?

Jak jsme si ukázali u bonobů, tučňáků nebo albatrosů nejsou jedinci s neheterosexuálním chováním vyčleněni. Naopak často jsou klíčovými stavebními prvky sociální stability tlupy nebo kolonie. Rozmanitost tam není žádným „ideovým“ rizikem. Je společenským aktivem.

Představa, že „normální“ znamená výhradně reprodukční svazek samce a samice, je lidský kulturní konstrukt. V přírodě jsou role pohlaví často flexibilní: samec může pečovat o mláďata, samice mohou tvořit partnerství, která nejsou založena na rozmnožování. A nikdo v tlupě kvůli tomu nevolá po referendu.

Pokud se někde objevuje vyloučení kvůli identitě nebo vztahovému chování, pak je to výhradně doménou lidí. A zatímco my si stavíme zákony, které mají „ochránit společnost“ před „deviací“, příroda v tichosti prosperuje právě díky tomu, co jsme my označili za odchylku.

Zvířata nemají zákoníky, politické mítinky ani televizní debaty. A přesto nebo právě proto nás mohou naučit mnohé o vztazích, svém těle i identitě. O přežití v tlupě, ve smečce, ve světě, kde nezvítězí ten nejsilnější, ale ten, kdo se dokáže přizpůsobit bez toho, aby přestal být sám sebou.

Zvířata totiž neřeší, jak by věci měly být, ale jen to, co vede jejich svět k rovnováze. Co funguje. Co drží skupinu pohromadě, co chrání mláďata, co zmírňuje napětí, co snižuje riziko konfliktu. A rozmanitost je v tomto světě výhodou, nikoliv problémem.

My lidé si mezitím malujeme přehledné tabulky: muž–žena, normální–nenormální, přirozené–nepřirozené. Jenže příroda není Excel. Nepracuje s binárními hodnotami. Pohlaví je u mnoha živočichů proměnlivé. Sexualita je u nich plynulá. Role jsou flexibilní. A společenské přežití není podmíněno „správným uspořádáním“, ale ochotou spolupracovat a přijímat rozmanitost jako fakt, a ne jako problém k řešení.

Možná bychom místo vymýšlení zákonů, které zakazují, s kým smíme být, co si smíme myslet a jak se máme jmenovat, mohli trochu víc pozorovat, jak to dělá příroda. A přestat se tolik bát jinakosti, protože v živočišné říši právě jinakost zajišťuje přežití celku.

A kdo ví, možná, že příroda není „příliš složitá“ pro naše kulturní škatulky, možná, že jsme si je jen postavili moc těsně kolem sebe. A zamkli jsme si je zevnitř.

„Normální“ je slovo, kterým často zakrýváme vlastní strach. Strach z jiného, z neznámého, z nepoznaného. Evoluce však nemá potřebu uklidňovat naše kulturní úzkosti. Evoluce není ani morální a není ani ideologická. Je tvořivá.

V přírodě existují tisíce způsobů, jak být a každý z nich je „správný“. Neexistuje standardní pohlaví, univerzální rodina a jediný typ společenské vazby. Každý druh si hledá vlastní cestu. Někdy je to cesta párová, jindy skupinová. Někdy se pohlaví mění v průběhu života. Někdy žádné nemá pevné místo.

Evoluce totiž miluje odchylky. Miluje pokusy, experimenty, slepé větve, která se možná neuchytí, ale možná právě ona díky nim přežije, když ostatní ztroskotají. Rozmanitost v přírodě není překážka. Je to záměr vývoje. Je to její síla.

A právě proto bychom měli přestat vidět „jinakost“ jako chybu systému. Protože z pohledu přírody nejsou queer lidé výjimkou. Jsou potvrzením toho, že život má víc než jednu cestu.

A že přežívají ti, kdo se umí změnit, aniž by přestali být sami sebou.

Možná bychom se místo přizpůsobování světa škatulkám měli konečně připustit, že svět není určen k tomu, aby se vešel do kolonky. Navzdory všem blbcům, co se jí pokoušejí zavřít ještě těsněji.