Sedm tváří temnoty

Tma má v naší kultuře špatnou pověst. Automaticky si ji spojujeme s nebezpečím, se zlem, s tím, co je třeba odehnat nebo vytěsnit. A přitom není tma ničím jiným než absencí světla, stejně jako mlčení není vždy znamením agrese, ale často hlubokého naslouchání.

Strach z tmy je naše kulturní konstrukce, kterou nám zanechaly generace, jež potřebovaly rozlišovat, oddělovat a soudit. Hlavně to, co nepoznaly. Ale co když jsme si spletli směry? Co když to, čeho se tolik bojíme, není tma sama, ale naše projekce do ní?

Tma je totiž prázdná. Nedává směr, nemá úmysl. Je neutrální. Většinu hrůz, které do ní vkládáme, si tam přinášíme jen my sami. A čím víc se jí snažíme osvítit, tím víc zůstáváme tím světlem oslněni a tudíž i k mnoha věcem slepí. Nejde o to tmu překonat, ale pochopit, proč ji tak urputně potřebujeme vytěsňovat. Jakou část sebe v ní tedy nechceme potkat?

Ve staroindické filozofii je svět tvořen třemi základními silami, gunami. Těmito „vlákny“ jsou sattva (čistota, lehkost, jasnozřivost), radžas (činnost, vášeň, pohyb) a tamas (zatemnění, tíže, klid). V moderním překladu se tamas často označuje jako „temnota“, a často tím bývá automaticky zaměněn za zlo. Jenže ve svém původním významu neoznačoval etickou kvalitu, ale tendenci, což je sklon, charakter pohybu. Ne záměr, ale možnost vývoje.

A právě v tomto detailu se skrývá zásadní rozdíl. Samotné slovo guna totiž v sanskrtu znamená „vlákno“, „pramen“ nebo také „síla směru“. Guna není „to, co je, ale to, co se děje“. Je to energie, která proudí a formuje skutečnost, ale nijak ji nesoudí. Neříká, co je dobré a co zlé. Jen ukazuje „jakým směrem“ se něco pohybuje. My jsme to byli, kdo těmto proudům přidělil označení. Sattva jako dobro, radžas jako vášeň a tamas jako zlo. Ale tahle označení nejsou v gunách, jsou v nás.

Tamas není ničím jiným než stavem, kdy se věci ukládají, zastavují, utlumují. Je to tíha, která dává stavům zakořenění. je jako noc, která nám na naší cestě dovoluje odpočinek. Ticho, které přináší poznání. Když tato síla převládne, může člověka zatížit, připoutat až ochromit. Ale v přiměřeném množství je tamas léčivý. Je to právě on, kdo udrží tvar hmoty, je to on komu vděčíme za stabilitu, za konejšivé „dost“ pro tuto chvíli.

Jenže my jsme se rozhodli, a nejen jako západní civilizace, že stagnace je hřích, že temnota je ztráta, a že klid je slabost. A proto jsme tuto třetí sílu označili za zlo. Ale jak může být zlem to, co je přirozeným stavebním kamenem veškeré existence? Co nás vlastně děsí víc, tma samotná, nebo fakt, že bychom v ní mohli konečně zastavit?

Kdysi jsem se dobrovolně ponořil do naprosté tmy. Jednou v Bozkovských jeskyních na severu Čech. Pak jsem chodil chodbami slovenských opálových dolů při jejich 3D skenování. Několikrát jsem si to vyzkoušel. Žádné světlo. Žádné rušivé zvuky. Jen dech, kamenné stěny a tam a já. Čekal jsem, že se něco stane. Že se ve mně otevřou přízraky, výčitky, démoni. Ale nic takového nepřišlo. Jen klid. Prázdno. A zvláštní druh ticha, které se nepokouší na nic odpovídat, když neměl na co reagovat.

To, co nás na tmě nejvíc děsí, totiž není tma sama. Je to to, co si do ní promítáme. A protože vnější temnota je neutrální, tak nám neublíží. Na rozdíl od té, kterou si neseme v sobě. Ta temnota vnitřní má tvář. Skutečnou a děsivou. Ale většinou je to tvář lidského strachu.

Toho strachu, která vyvěrá ze stínu lidského srdce. Toho strachu z neukojené touhy, pýchy a potřeby ovládat druhé. Je to právě tato temnota, která si obléká masku světla, tváří se jako naděje, jako víra, jako správnost, ale uvnitř nese hněv, odmítnutí přijetí věcí, jak jsou a jejich ničení. Tohle není tma, která dává spočinout. To je tma, která nám odebírá důstojnost. A často k tomu ani žádné tmy nepotřebuje. Stačí moc. Pocit moci. Sebejistota. Pocit sebejistoty. A přesvědčení, že „já to vím nejlíp“.

Zvířata se přitom tmy nebojí. Jsou s ní totiž v souladu. Tma je pro ně jen přirozeně jiným stavem než den. Ale člověk, odříznutý od této své přirozenosti, si v sobě nese strach z temnoty, který není pudový, ale kulturní, naučený. Strach, který nám říká: „Ve tmě je něco, co nesmíš vidět.“ Možná proto se tolik bojíme být chvíli sami, potmě, bez mobilu, bez odpovědi. Protože bychom tam mohli potkat „sami sebe“. Ne ty sami sebe, co známe z pozlátek instagramových filtrů, co nás dělají hezčími. Ale ty opravdové.

Nejvíc démonizovaná část temnoty má jméno pud. A v jeho středu pulzující sexualita. Energie, která není ani dobrá, ani špatná. Je jen prostě obrovská. A právě proto nás tak děsí. Vždycky, když člověk narazí na sílu, která ho přesahuje a nedá se snadno ovládnout, začne ji buď uctívat nebo potlačovat. V obou případech vlastně bojovat s ní.

Indové dobře znali sílu temnoty. A snažili se ji uchopit. Tantrické školy, které pracovaly s tělem, sexualitou a energií smrti, nebyly jen o rozkoši, jak se dnes na západě mnozí mylně domnívají. Byly o integraci. O pokusu přijmout pudovou sílu a spojit ji s vědomím. Jenže i v Indii se tenhle experiment místy zvrhl.

Totiž tam, kde pudům chybí ukotvení a přijetí v těle, začíná sexuální magie přecházet do moci. A díky ní se touha po poznání změní v chuť ovládat. Tam, kde chtěli původně duchovně pracovat s tělem, ho začaly zneužívat. A za tento omyl, za tu „aroganci vůči temnotě“, zaplatila celá jejich civilizace. Stačí se dnes podívat na to, jaké mají postavení v Indii ženy. Současná Indie je zemí velmi puritánskou a celé téma sexu a erotična je tabuizováno.

U Slovanů měla sexualita na začátku taky jinou pozici. Byla jednou ze tří hlavních sil, které tvořily základ jejich světa. Tělo, duše a pud byly rovnocenné. A triglav, jejich trojjediný bůh nespojoval jen nebe, zemi a podsvětí, ale právě i tyto tři proudy lidské přirozenosti. Sexualita nebyla opovrhovanou vinou. Byla silou. Takže základ stejný jako v Indii. Jen ty výsledky. Kultura ve středověké Evropě považovala ženy za slabé, nerozumné, náchylné k pokušení a vyžadující neustálé udržování na uzdě.

Konfuciánské myšlení odsouvalo ženy v Číně do podřízených rolí a svazování chodidel je ponechávalo v domácnosti.

Když se totiž naše vnitřní temnota sexualizuje, když se pud zdemonizuje a tělo de facto zneuctí, vzniká karikatura moci. Vzniká tmářství, přesně to, které už není spojeno s přirozeností, ale s jejím potlačením. A represí se temnota v nás sama nikdy nezvládne. Ona se jen přesune. Do stínu. A začne jednat jinak. Tajně, tiše, skrze strach, skrze ovládání druhých. Nezvaná a nepochopená začne v našem životě ničit vše, co jí stojí v cestě.

Všechny kultury světa se pohybují ve skutečnosti. A tato skutečnost má svůj prostor. A každý prostor má pro svůj směr. Takže pokud chceme porozumět světu, musíme umět chápat jeho stavbu. Náš hmotný svět definují tři základní směry: výška, šířka a hloubka. A tady pracuje systém 3AXIS®, se kterým rád pracuji. A právě skrze něj lze dobře pochopit i temnotu. V celé její šířce.

Každá z těchto tří axiálních os, má na obou koncích určitou tvář. Konkrétní lidskou podobu a vyjádření pomocí jejího vzhledu. Šest archetypálních postojů, které známe i z mýtů a příběhů. Těchto šest tváří tvoří mapu lidského bytí. Nejsou dobré ani špatné. Jsou přítomné.

A pak je tu ještě sedmá tvář. Ta není lidská. Nepatří k jedné z os, ale je přítomná ve všech třech zároveň. Je to tvář božská, kterou nedefinuje ani emoce, ani myšlenka, ani tělesný stav. Je to přítomnost jako taková. Prázdná, která je zároveň stavem, co je všezahrnující. A právě v ní se temnota stává skutečně temnou, ale jen pro toho, kdo se pokouší ji osvětlit, místo aby v ní zůstal bdělý.

Temnota se totiž na každé ose projevuje jinak. V těle jako ztuhlost, únava, nepohyblivost. V emocích jako uzavřenost, popření, bolest. V mysli jako zmatek, chaos, nebo naopak jako dogmatická jistota. Tři osy, šest tváří. A v jejich průsečíku ticho. Hranice mezi věděním a nevěděním. Sedmá tvář, co nemluví, ale všechno ví. Místo, kde se se do té doby pouhé duchovní bytí stává realitou.

Narodili jsme se z temnoty. Doslova. Devět měsíců trávíme v naprosté tmě, obklopeni teplem, tlukotem srdce a vodou. Byli jsme stvořeni, živeni a chráněni v prostoru, kam světlo neproniká. Temnota byla naším prvním domovem. Naší první přítomností.

A přesto dnes slovo „temnota“ používáme téměř výhradně jako výstrahu. Jako protiklad všeho dobrého, vědomého, milujícího. Jenže právě v temnotě vzniká to, co je živé. Semínko klíčí v půdě, nikoli na slunci. Myšlenka dozrává v tichu naší hlavy. nejvyšší čas pochopit, že i vztahy se rodí z intimity, z hloubky, z místa, kam nevidí ostatní.

Dvě nejtemnější slova v lidském jazyce nejsou „smrt“ ani „zlo“. Jsou to slova „miluji tě“. V hindštině (standardní jazyk vycházející ze sanskrtu) se „miluji tě“ překládá jako:

Doslova: „Já tě miluji.“ To základní, co nám to ukazuje, je ten, kdo miluje. JÁ.

Protože právě toto nás může nejvíc obnažit. Otevřít. Zranit. Ale i zrodit. Milovat znamená pustit se veškeré kontroly. Skočit se svým já do neznáma. Milovat znamená souhlasit s tím, že já něco nevím. A přesto v tom chci já být přítomen.

V tom spočívá skutečná síla temnoty. Ne ve zlu. Ale ve výzvě našemu JÁ důvěřovat i tam, kde zatím nic nevidím. V prostoru, kde musím cítit. Kde nestačí vědět. Kde je třeba být. A právě tam, v téhle kvalitě temnoty, se láme hranice mezi tím, co jen tušíme, a tím, co opravdu žijeme.

Temnota není nepřítel. Není to zlo, které čeká za rohem, aby nás přepadlo a zničilo. Je to jen zrcadlo. Prostor, kde se nedá nic schovat. Místo, kde nejsme lepší než jsme. Jen skutečnější.

Každý z nás jednou vkročí do tmy, ať už dobrovolně, nebo protože mu zhasne svět, kterému důvěřoval. A tehdy se objeví těch sedm tváří. Andhkar – Tma, Bhaya – Strach, Krodh – Hněv, Shok – Zármutek, Vāsna – Touha, Shraddhā – Víra a sedmá tvář = Prem – Láska.

A právě v tom momentu, kdy v sobě uneseme všechny tváře, se teprve potom zjeví ta sedmá. Tvář, která nic nesoudí. Jen vidí. A právě proto uzdravuje.

Tohle není cesta pryč od temnoty. Je to návrat. Domů. K sobě. K tomu, co jsme zapomněli, že každé světlo, které kdy svítilo, muselo nejdřív vzniknout v temnotě. A že není nic mocnějšího než člověk, který se nebojí vstoupit do stínu, protože ví, že právě tam začíná jeho svoboda.

Sedm tváří temnoty nejsou naše slabosti. Jsou našimi branami. A kdo jimi projde, ten pochopí, že světlo není odměna. Je to výsledek odvahy chtít vidět ve tmě.

Text písně s překladem z hindi:

• Chodíme uličkami stínu
• kde bolest dává to, co nehledáš
• tváře ztracené v hořké rutině
• kde strach je smetán ze srdce

• Prach z rukou šaška
• otevři se, padni, pij do dna
• žít s láskou v srdci
• milovat znamená držet

• Hledáme cesty, kde žádné nejsou
• každý nádech je bolest a strach
• čekáme všichni na sedmou tvář
• láska je tvůj dech na mých řasách

• Žíly Země proudí mou kůží
• šeptání noci z hlubin
• dotýkat se kořenů, nebát se pádu
• tamas a pravda nás poutají

• Šest tváří zrozených z ohně
• jedna božská v tichu
• každá zrcadlí touhu
• všechny míří k poslední tváři

• Temnota srdce… ne noc…
• rodí každý lidský čin
• zrodili jsme se z nevědomí
• „miluji tě“ – dvě nejtemnější slova

• Nebojujeme se samotnou tmou
• ale s tím, co nám ve tmě ukazuje tvář
• šest tváří z ohně a písku
• sedmá je v rukách lásky

• 7 tváří temnoty… jen jedna je božská…

----------------------------

Celý playlist k článku je zde.

Věnováno Kripa Devi