Článek
Jel jsem nedávno městským autobusem. Proti mně seděla holčička, na klíně své maminky. Dva copánky pečlivě spletené, pohled vážný, hnědé oči až nápadně klidné. Otec stál opodál s prázdným kočárkem. Byl jsem přesně v ose jejího výhledu, a protože jsem vysoký, nemohla za mnou tátu vidět.
Jiné děti by se možná urputně dožadovaly, aby viděly. Ale ona jen přijala to, co bylo. Nevidím tátu, mrknu se na tohoto „strejdu“. A upřela pátravě své oči na mě. A pak zvedla ruku a zamávala mi.
Ne tím dětským způsobem, který volá „Ahoj!“, ale jemně. Jen jedno mávnutí ruky. Spíš jako by mi říkala: „Jsem tady.“
Když jsem jí úsměvem odpověděl, ukázala prstem na svá ouška. A pak na mě. V tu chvíli jsem ztuhl. Měla ouška zakrytá jemně smotanou bílou vatou nebo ubrouskem. A já? Já měl v uších bílá sluchátka.
Podívala se na mě se soucitem, který jsem nečekal. Jako by se jí na chvilku zaleskly oči. Já tomu výrazu hned nerozuměl. A v tu chvíli mi to došlo.
Spletla si moje sluchátka s tím, co sama nosila. Myslela si, že mě taky bolí ouška.
Bylo to silnější, než bych čekal. Jen tak jsme na sebe chvíli hleděli. A pak přišla zastávka. Lidé vystoupili, jiní nastoupili. Prostor kolem nás se trochu uvolnil.
A najednou se změnil svět. Všichni lidé stojící kolem nás měli v uších sluchátka. Bez výjimky. Většina z nich byla bílá. Celý autobus s námi jel tichý, odpojený, úplně odevzdaný do svých vlastních sluchátkových světů.
Holčička zalapala po dechu. A podívala se na mě s očima dokořán, jako by se ptala: „Vidíš to taky?“ Jen jsem mlčky přikývl a dotkl se uší. A udělal jsem rukou malý kruh jako gesto porozumění tomu, že je všechny vidím taky.
Nejprve si všechny ty lidi prohlédla znovu, jestli to vidí správně. Pak se její nádherné čokoládové oči zalily takovým smutkem, že mě přeběhl mráz po zádech. Vědomí si té bolesti, která trápila jí, a tolikrát znásobené, jí očividně zaskočilo.
A pak to přišlo. Nikdy nezapomenu na ten její pohled, kterým ty lidi v tom autobusu objala. Bylo v něm tolik soucitu, že se mi z toho chtělo zakřičet, jenže hned mi došlo, že by to bylo k ničemu, skrze ta sluchátka.
Ten její soucit, přirozený a láskyplný mě dostal do slz. Vystoupil jsem a brečel jsem. Asi pro ten soucit, co v nás dospělých během života tiše zaniká.
Vlastně blesklo mi hlavou, že je pořád kolem, ale jen, když se umíme dívat a naslouchat.
A tak si říkám: Všímáme si ještě lásky v očích dětí?
Anebo už jen čekáme, až na nás někdo zavolá, místo abychom opravdu slyšeli, že už volá dávno?
