Článek
V roce 2011 jsem ležel v jedné nejmenované nemocnici na kardiologii a čekal jsem na zákrok. Byla to doba, kdy jsem měl dost času na přemýšlení, i když rytmus mého srdce, stejně jako můj život, byl tehdy vychýlený. Psát jsem začal bez rytmu – tak, jak jsem to v tu chvíli cítil. A tady jsou mé tehdejší poznámky, tak, jak jsem je našel:
Co nás vlastně dokáže vychýlit z rytmu srdce? O tom jsem přemýšlel několik noci, kdy jsem se v nemocnici budil. Někdy přivezli nového pacienta, jindy se vedle někdo dusil kašlem nebo mu náhle bylo ještě hůř. V těch chvílích konali lékaři i zdravotníci rychle a s jistotou co mohli, věřili svému úsudku. Nikdo se ale pacienta na nic neptal. Šlo o život.
A najednou mi to došlo. Nemáme ve zvyku ptát se lidí kolem nás, a paradoxně nejméně těch, které tolik milujeme. U těch spíše předpokládáme. A právě to je v lásce to nejhorší, co můžeme udělat. Možná ještě horší je, když svého partnera nebo blízkého nepřijímáme takového, je. Krajiny srdce jsou nejistá, měkká místa, která nesnášejí příliš silný tlak. A nepřijetí tvoří tlak. Takový tlak může jednoho i zabít – jenže to většinou zjistíme až pozdě.
V tom fofru přemýšlení o tom, co je a co není dobré pro partnerství, vztahy a lásku mezi lidmi, se mi stala zvláštní věc. Těžko se dá logicky uchopit, tak se o ní podělím jen jak přišla. Poslední noc v nemocnici. Snad, nevěděl jsem zdali mě druhý den pustí, ale docela jsem si to přál.
Tmavá noc, přehlušovaná vrčením vrtulníků, které majíce naproti heliport, slétaly se k nám jak sovy na kořist. A tehdy jsem si všimnul muže, jenž měl postel naproti u okna. Dýchal velmi rychle, zadýchával se, pořád mu pouštěli kyslík. Ráno mu lékař říkal, že se musí rozhodnout, že ta jeho operace srdce se nedá odkládat.
V noci po asi čtvrtém přistání na mne kývnul. Myslel jsem, že chce čaj a automaticky jsem vzal konev. Ach ty naše lidské automatismy :) - nechtěl čaj, jen mi ukázal, ať si sednu vedle něj a sundal si masku. Vytřeštil jsem na něj oči, protože jsem nechápal, co to dělá. Přerývaně mi řekl, a ruce mi přitom zatínal do předloktí, že to nejdůležitější v životě je láska a nikdy není pozdě na to říkat, miluju tě. Byl jsem po rozvodu.
Bylo mi v té chvíli, jako když mne trefí plechovou konví na zalévání plnou vody mezi oči. Vyhrkly mi slzy a chtěl jsem se ptát, co to má znamenat. To víte, my blíženci, co všechno potřebujeme mít zesumírované a všechny informace pohromadě. Nic víc však už neřekl, jen mě poplácal, jako že abych šel a já tedy šel zase do své postele. Jako ve snách. Otočil se k oknu a díval se na vzlétající vrtulník. Jen se držel stolku na jídlo a chrčel do svého kyslíku.
Ráno umřel. Nad stolkem, jen tak v sedě. Srdce mu dotlouklo zrovna, když jsem ho pokládal na postel. A já si uvědomil, jak moc se bojím smrti. Až tak, že jsem způsobil některým lidem moc bolesti ve snaze mít svůj názor jako ten hlavní a jediný. Protože to dělají ti, co se bojí své vlastní smrti. Jako jsem se bál já.
Když jsem sám prošel (levostranné srdeční selhání dle NYHA II), zbylo mi teď a tady už jen jedno – MILUJI TĚ. A přesto, že to nebylo lehké, jsem rád, že jsem k němu došel. Už pro ten pocit radostné lehkosti, která zahnala ten strach. Z hudby tlukotu srdce.
A víte, co jsem si nakonec ještě uvědomil o životě a lásce? Největší chyba, kterou v životě můžeme udělat, je mít pořád strach, že nějakou chybu uděláme. Třeba tím, že neřeknete někomu, na kom vám moc záleží: „Miluji tě.“
