Úděl správných vět

Pořád je se co učit. O psaní to platí stonásobně. Věta je úhelný kámen všech knih a bez jejího správného sestavení není správně nic. Někteří radí psát čistě, někteří zase hodně emotivně, každý dle své povahy.

Na jedné věci se lze dohodnout. A sice, aby dobrá věta byla neviditelná. George Orwell kdysi napsal, že: „Dobrá věta je jako okenní tabule“. Možná, že byl jedním z mnoha či spíše z mála, kdo pochopil prvotní ideál tvorby vět.

A tím bylo vytvářet pomocí vět obrazy. Dobrá věta vás nevtáhne do sebe, ale skrze sebe vám ukáže obrazy, vysloví zaklínadlo a spustí film, jenž ve vaší mysli odehraje čarokrásné divadlo.

Nepostaví se mezi vás a příběh jako silně zašpiněné tabulky, které už léta nikdo neumyl. Naopak, přinutí vás jako malé děti v zimě přitisknout se až na sklo a pozorovat poletující vločky sněhu. Dýchat a kreslit si na okno prstem své vlastní příběhy.

Ano, mnoho vět se tváří jako věčné pravdy a když je podrobíte zkoumání je z nich najednou nesmysl. Asi právě proto mi kdysi radil jeden mentor, ať si přečtu to, co jsem napsal, vyškrtal nejméně polovinu textu tak, aby byl maximálně na 2 A4. No a pak ať se nadechnu znova a pokusím se vyškrtat text až na jednu A4. Tam už se prý dá celkem spolehlivě najít nějaká ta esence.

Někteří napíšou knihu kolem jedné jediné věty. Je to jako by vám při pohlédnu oním oknem zamrzl onen děj před očima a vy se jej nemůžete zbavit. Kdysi se mi to stalo v nemocnici, kde jsem si musel se svým žlučníkem ujasnit, kdo z nás dvou má recht a dopadlo to několikadenní hospitací na interně.

No a ležíte, nic se nedá dělat. Kamarád mi přinesl knihu Terry Pratchett - Muži ve zbrani. Ať se prý zabavím. A tak jsem četl a četl a četl. Stránek má dost, jsem rychlý čtenář. Druhý den odpoledne, když přišel znovu, se usmíval a ptal se mě, jak se mi ta fantasy detektivka líbila. Povídám mu, že je legrace, že si dal autor takovou práci s tím napsat 430 stran, aby jimi zabalil jednu jedinou důležitou větu.

Zkoprněl a povídá jakou. Ta věta zněla: „Osobní není to samé jako důležité“, kdo onu knihu zná, ví, o čem píšu. Zamračil se, vytrhl mi ji z ruky a za chvíli kvapně odešel. Vrátil se ještě ten den večer a přinesl mi další tři knihy téhož autora.

S požadavkem, zda bych tam to zamrzlé okno mohl taky najít. Tu jádrovou větu, která vystihuje celý text knihy. Jistě řeknete si, že to každý máme s vnímáním toho, co je důležité, nastaveno jinak a budete mít pravdu.

Ti však, kteří píšou tak, že zaujmou mnoho lidí, mají těchto vět, jež váš magicky přitáhnou k jednomu výseku z celého příběhu, díky kterému následuje vaše prozření – určitě víc. Na každého platí jiné věty. Jsou tací, kteří nám jich dávají požehnaně. A to je moc dobře.

Dobrá věta je taková, díky níž se naše smysly z abstraktního dostanou až do toho reálného světa. Čteme a zažíváme radost z dobrého jídla, které vyloženě cítíme. Stejně tak dokážeme prožít bolest mladičké modelky, co se rozhodla hladovět před svou první přehlídkou, aby si zachovala figuru atp.

A jak věta skončí, naše perspektiva se změnila. I když nejsme všichni modelky a ani pořád nejíme, zažili jsme okamžik, který nás posunul. Realita na chvíli vyhoupla vyhublá ze své skrýše do fantazie a zase přistála zpátky. Trochu obézní, pravda, díky nabaleným sdílením, ale co už. Tohle je právě ten úděl správných vět.

Přinášet víc, než je jejich doslovný význam. Věty nejsou jen linií slov, která by měla mít svou logiku a význam. Měla by nás především umět spojovat a ne rozdělovat, jak to bohužel často činí.

Díváme se do významu slov a nepřijímáme mnohdy odpovědnost za to, že jsme to my, kdo jsme je vložili do vět, aniž si uvědomujeme, že to, co říkají je to samé, jak to říkají.

Slovo „věta“ pochází z latinského sentire a znamená cítit, vnímat, zakusit. Větu musí čtenář cítit a pocit je něco, co roste a mizí jako cokoliv jiného, ​​co je živé. A tak se věta coby řada slov odvíjí v prostoru a čase a neodhalují se všechna najednou, a to z toho prostého důvodu, že je ani nelze přečíst všechny najednou.

Je velký rozdíl mezi tím, jak se psalo kdysi a nyní. To je v pořádku. Každá doba má svou odezvu ve větách, které ji charakterizují.

Jen mne napadlo, že od roku 1940 stále klesá počet užívaných příslovcí. Příslovce jsou neohebný slovní druh, který vyjadřuje bližší okolnosti dějů a míru vlastností. Ve větách má nejčastěji funkci příslovečného určení. Příklady příslovcí: brzy, rychle, nahoru, velmi, francouzsky, dopoledne, mdlo, krátce. Rozlišujeme jich několik druhů: místa, času, způsobu, příčiny a míry.

Možná i to je důvodem toho, že stejně jako zrychlila doba, zrychluje i psaní a vypouští se z vět nadbytečný balast. Jenže se nám takto z jazyka vět vypouští možná až příliš rychle to, co v nich bylo to pevné a neohebné. To jejichž význam se nedal nijak manipulovat.

Tak jako se stříhají videoklipy, sestříhávají se dnes věty tak, že jsou čím dál víc osamělé. A pak se je jejich pisatelé pokouší spojit dohromady ne vždy dobrým lepidlem. Výsledkem jsou amarounová želé, které se nejenom nedají jíst, ale ani číst.

Sedíme v nich jako uprostřed místnosti a k oknům, kterými bychom mohli pohlédnout na svět máme hodně daleko. A tak jako se mezi věty vkrádá až příliš velké ticho, ztrácejí dnes věty tu „skrytou jednotu“, která je drží při životě a je i nás posunuje dál.

Pravdou je, že každá věta stojí za přečtení. Ale ta dobrá je právě ta, co nás zvedne ze samoty uprostřed pokoje a přinutí nás přitisknout nos k oknu ať je, jakkoliv studené či teplé. A donutí nás jednou za čas ta okna i umýt.