Umělá inteligence trochu jinak - Lék na klamné zkratky

Kdyby měl náš mozek kapacitu největších počítačů a to zcela bez všech omezení, pak by logická analýza pomocí rozumu byla vždy ideálním výchozím bodem každého jednání. Byla by základním prvkem každého rozhodnutí.

Informace by se stala v podstatě grálem a sloužila by k šíření dobra. Biologická realita mozku je jiná. Počítač to možná taky je, ovšem mívá dost podstatné nedostatky.

Podívejme se třeba na průchodnost našich mozkových kanálů určených pro zpracování informací. Psycholog George A. Miller ve své práci The Magical Number Seven, Plus or Minus Two popsal náš mozek jako stroj, který je schopen ve svém prefrontálním kortexu zpracovávat najednou asi sedm různých informací.

Když si přikážeme myslet na to či ono, tato část našeho mozku to dovede. Ale je to tak malá část, že i taková prkotina jako vybrat si pečivo v obchodě z pestřejší nabídky může naši schopnoast rozhodování se spolehlivě zahltit.

Řekněme, že mozek počty z všech rohlíků, kaiserek, bagetek atp. prostě vystresujeme natolik, že děláme špatné rozhodnutí. Vědci ze Hardvardské univerzity pod vedením již zmíněného George A. Millera udělali zajímavý pokus. Vzali skupinu osob a dali jim zapamatovat si sedmimístné číslo.

Cestou do druhé místnosti, kde jim provedou test paměti ovšem míjíte stůj s různými druhy čokoládových dortíků a misek ovoce. Dostanete nabídku si vybrat a ochutnat. Co byste si ve stresu vybrali vy?

Test samozřejmě nebyl zaměřen na paměť, tedy na to říci v druhé místnosti správně ono číslo, ale na sebeovládání našeho mozku. Takže zkoumalo se co jste snědli cestou.

Po tomto prvním pokusu totiž přišla na řadu jeho opakovačka. Vědec nechal tentýž subjekt zapamatovat si pouze dvouciferné číslo. Určitě vás napadne, že to přece nemá nic společného s čísly. Když mám chuť na dort, dám si čokoládový dort a je to.

No překvapení po skončení pokusu bylo a dost velké. Dort si ze sedmiciferné skupiny vzalo 57 %. Z dvouciferné jen 37 %. Resumé: jestliže zatížíte náš mozek něčím, co je náročné, mozek přestává respektovat racionální omezení a snadno podlehne pokušení. A dort z čokolády je pěkná kalorická bomba.

Naše snaha zapamatovat si dlouhé číslo vedla k tomu, že mozek přestal ovládat naše impulzivní chování. Kapacita mozku pro zpracování racionálních podnětů je tak malá, že stačí sebemenší informace navíc a jsme přehlceni.

A to není všechno. I nepatrný pokles hladiny cukru v krvi snižuje naše sebeovládání, právě proto, že prefrontální laloky spotřebovávají obrovské množství energie. V pokusu, který dělal Roy Baumeister, psycholog z Floridské státní univerzity nechal rozhodovat studenty o výběru bytu. To je mentálně dost náročný úkol. A když jim k tomu ve videu, které jim jednotlivé byty představovalo běžela na spodní liště oznamovací věta s pokusem nesouvisející, podstatně jim zatížil soustředění se na jejich úkol.

Během pokusu nabídl studentům limonádu. Polovina byla oslazena cukrem, druhá umělým sladidlem. Ti, co dostali nápoj bez pravého cukru daleko častěji při výběru chybovali. Jejich mozek byl příliš unavený na to, aby myslel. Mimochodem už vám dochází, proč jsme tak hádaví a neurotičtí, když jsme hladoví a unavení?

Mozek v tomto stavu nedokáže potlačovat naše negativní reakce. Takže vaše špatná nálada není nic víc než unavený prefrontální kortex. Takováto slabá místa našich rozhodnutí vedou k tomu, že se nám později, když si je skutečně uvědomíme, zdají být špatná.

Představte si, že sedíte u stolu v restauraci hotelu na dovolené a dostanete velký talíř špaget a k němu velkou lžíci a vidličku na špagety, které jsou trochu obrovitější než ty naše doma. No a co myslíte, že se stane? Najím se jako doma. Akorát nepočítám špagety, ale počet lžic. Jako doma. Tolik jen na objasnění triku, proč po letní dovolení někteří, když si pak doma stoupnou na váhu kolabují, protože i přes veškerou sportovní aktivitu přibrali.

A majitel hotelu je spokojen, protože uvařit špagety je levné. A když dostanete jídlo z drahé suroviny, máte taky velký talíř, ale všimněte si, že se příbor či jídelní nádobí razantně změní. Je menší a vy méně jíte. Mozek je líný počítat přesně a tak to spočítá na lžíce a lžičky a nebo to, co zná. Zmenšíte-li jídelní servis, méně sníte. Majitel ušetří. A vy jste spokojení.

Jelikož prefrontální kortex dokáže zpracovat najednou sedm věcí, pokouší se jen neustále spojovat různé věci dohromady, aby si ulehčil práci. A aby ty složitosti života byly pro něj (a i pro nás) o trochu lépe zvládnutelné.

Místo abychom přemýšleli o každé špagetě, bereme je po lžících s vidličkou. Když si máme pamatovat víc jak dvě čísla, popadá nás náhlý amok v podobě intuitivních nájezdů na zmrzlinu. A malých kanapek, tedy koktejlových chlebíčků se díky jejich velikosti taky nepřejídáme.

Prostě se spoléháme na klamné zkratky, protože nemáme k dispozici počítačový výkon, umožňující přemýšlet nám jinak. Racionálně a logicky.

Tak co říkáte, ještě máte pocit, že se AI v našem budoucím životě neuplatní?

Zdroje: