Článek
Na Štědrý den se naše byty a domy plní světlem, vůní a dobrými úmysly. Chceme si být blíž, chceme být k sobě laskavější a pozornější. Právě proto jsou Vánoce zvláštní zkouškou vztahů. I těch, které si nás nevybraly.
Zvíře pod stromečkem vypadá jako dar. Ve skutečnosti je to silné rozhodnutí. Takové, které se nedá vrátit 27. prosince spolu s nevhodným svetrem. Zvíře není věc. Je to vztah bez únikové klauzule.
A právě tady se začíná ukazovat, kým opravdu jsme. Jací jsme.
Vztah, který nelze vypnout
Zvíře nemůže odejít. Nemůže říct, že se cítí odstrčené. Nemůže pojmenovat chaos v rodině, ani její napětí či lhostejnost. Přesto je vnímá. Všechny ty vyjmenované věci i ty, které ani ještě jméno nemají.
Proto je vztah ke zvířeti tak přesným zrcadlem toho, čemu říkáme rodina. Ne proto, jak se k němu chováme, když se dívají ostatní, ale jak s ním zacházíme v každodenní všednosti. Když se nám nechce pro něj nic dělat. Když je „zvířátko“ nemocné. Když „už trochu smrdí“. Když zlobí (počůrá a rozkouše bačkory). Když přestane být roztomilé.
Jsou rodiny, kde se klec s džungarským křečkem po čase prostě jen vymění. Ne proto, že by někdo byl vůči němu zlý. Ale proto, že se vztah zredukoval na spotřebu. A právě to je tichá zpráva, kterou si naše děti odnášejí do budoucnosti. Zpráva o tom, že vztahy jsou vyměnitelné, když nám přestanou vyhovovat.
Přehnaná péče je také sdělení
Existuje i druhý extrém. Zvíře, které neunes příliš mnoho péče. Nahrazujeme jimi chybějící blízkost, kterou si neumíme dát sami mezi sebou. Zvíře je zahlceno naší pozorností, emocemi, a konec konců i projekcemi. Mazlíček jako náplast na prázdno duše.
Ani to není láska. Jen je to přesun tíhy. Tíhy našich emocí na zvíře. Co myslíte, jak dlouho to může vydržet? Ta nejsmutnější věc je, že i přes to vše, když se mu podíváte do očí, uvidíte tam to, co v těch našich očích už dávno vyhaslo. Naději.
Zdravý vztah ke zvířeti je obyčejný. Je tichý, avšak pravidelný, a plně všímavý. Bez potřeby obdivu ze strany zvířete. Bez potřeby dokazování si nadřazenosti či síly.
Psi, kteří hlídali víc než dům
Jako člověk - pozorovatel vím, že vztah se zvířetem může člověka naučit věci, které mu žádná kniha nepředá. V dětství jsem měl kolem sebe tři psy. Kolie. Dvě fenky, jmenovaly se obě Asta a jednoho psa jménem Civil. On byl černobílý fešák, ony trojbarevné krasavice. Každý z nich byl jiný. A všichni totálně nezaměnitelní.
Například ta první z fenek, mě jako malého kluka hlídala v kočárku na dvoře. Když jsem spal, ležela u něj. Jelikož dostala povel „hlídej“, řídila se jím beze zbytku. Odháněla všechno, co se přiblížilo na metr ke kočárku. Včetně much, po kterých usilovně skákala vysoko do vzduchu a cvakala naprázdno čelistmi, i když je samozřejmě nemohla chytit.
Tihle psi mě naučili trpělivosti při pozorování. A přidali své pro budování vztahů beze slov. Pro lidi s vysokou vnímavostí (HPS), je takové zvíře něco jako zázrak. Vedle vás je někdo, kdo vám rozumí, aniž byste mu cokoliv vysvětlovali. Kdo je s vámi, ne kvůli funkci, postavení či odměně, ale kvůli vazbě s vaším srdcem.
Co vlastně zvířatům dáváme?
Vánoce tohle všechno zesilují. Pes leží pod stolem, kočka u topení, andulka na bidýlku. Zvíře nám dává mnohé: ukotvení, ticho, vztah bez masek. Otázka ale zní opačně. Dáváme mu i my všechno, co potřebuje? Nebo si z něj bereme víc, než mu vracíme?
Zvířata jsou součástí našich rodin. Nejsou zde jako dekorace nebo jako image podobenka, ale coby další živé bytosti, s nimiž sdílíme prostor, rytmus a čas. A nezáleží ani tak tolik na tom, jak dlouho s námi jsou, ale jak intenzivně s nimi žijeme. Kolik pozornosti, klidu a radosti si dokážeme navzájem dát.
A kolik přítomnosti jsme schopni nabídnout těm, kteří s námi mluví jiným jazykem než slovy. A tak se ptám jen jako někdo, kdo se rád zvědavě dívá kolem sebe: Co vám vztah se zvířetem u vás doma skutečně dává? A co mu dáváte vy?
Napište mi to do komentářů. Budu moc rád. Pěkné svátky.
