Článek
Vůbec jsem ho neznala, ale když jsem ho poprvé uviděla, řekla jsem si: “To je ale pěkný chlap, ten o mě ani nezakopne. Hrál na kytaru. Stál na pódiu, usmíval se do sálu a holky z něj šílely.
Věděla jsem, že po koncertu za ním přijdou mraky fanynek pro podpis. Nešla jsem tam, taky proč. Byla zima, ale mně bylo horko.
V létě jsem seděla v práci za stolem a vletěla jsem do vedlejší kanceláře k personální. Strnula jsem ve dveřích. Ruce se mi zpotily, vlasy mi trčely. Říkala jsem si:
“Je to on, nebo špatně vidím?”
Personální mi ho představila. Podala jsem mu zpocenou dlaň, usmál se, a nic víc.
Z práce jsem odešla a po měsíci u mě doma zazvonil domovní zvonek. Otevřela jsem dveře. Stál tam.
Nesměle jsem řekla:
“Stalo se něco, nějaký problém v práci?”
Odpověděl:
„Ne, žádný problém, ale já se tenkrát do vás zakoukal.“
Nevěřila jsem mu, bála jsem se toho vztahu, přece jenom to byl ON. Pochopila jsem to, až když mi hrál doma na kytaru.
Obvykle jsem ho vyprovázela v noci po schodech paneláku až ke skleněným vchodovým dveřím, abych mu odemkla.
Přestali jsme být jen kamarády a já jsem ho poprvé po ztichlých schodech ve dvě hodiny ráno vyprovázela v noční košili. Byla zima a já jsem si naivně myslela, že jenom tak rychle seběhnu, odemknu, a rychle zpátky poběžím do ještě teplé postele. Zima mi lezla pod slabou košili, ale srdnatě jsem sešla ta dvě patra. Odemkla jsem těžké dveře, vzala za nerezovou kliku, a pomalu otevřela to sklo. Ozval se dlouhý hlasitý zvuk, kterého jsem se lekla.
Stála jsem ve dveřích, nevěřila jsem tomu, co jsem slyšela. To snad ani nemůže být pravda, co se to stalo? Proč zrovna mně? Teď se se mnou rozejde!
Ale On ani nemrknul okem. Dal mi pusu, dělal, že nic neslyšel.
A dnes?
Celých čtyřicet šest let prdíme stejným směrem.
