Článek
Dnes si připadám unaveně, vyšeptale, vymačkaná jako citron. Navíc jsem si přečetla znovu rukopis knihy, kterou jsem poslala do soutěže Román pro Frankfurt, kterou pořádá Moravská zemská knihovna. Teď ho právě čte anonymně komise a výsledek vyhlásí už za týden, 31. srpna. Ten rukopis se mi najednou vůbec nelíbil, hledala jsem na něm každou veš. Říkám si, proč jsem to tam vůbec posílala, proč takovou blbostí obtěžuji komisi? Když se mi to dneska ani trochu nelíbí. Proč na sobě pořád hledám chyby? Proč zrovna dneska?
Možná si moje tělo nebo moje pochroumaná duše jen říká o odpočinek. Možná jen dneska nesvítilo slunce. Sedím venku v noci za stolem a nejde mi psát. Proč? Nebo je to tím, že jsem se dnes marně snažila rýt tvrdou hlínu na zahradě. Proč jsem protivná, když jsem vlastně jinak šťastná?
Od Vánoc jsem napsala rukopis knihy. Teď za dva měsíce publikovala 108 článků na Seznam Médium. Dokázala jsem jet autem do banky pro ID, sice pevně za ruku, ale dala jsem to. Tak proč se teď cítím pod psa? Měla bych zářit, pochválit se. Je to věkem, stářím, špatným dnem, bolestí kolen nebo počasím? Ne! Asi jsem v tomhle okamžiku jen přestala být skromná a pokorná ke svému věku. Ztrácím sílu a bojím se nesoběstačnosti. Proč se dneska tak cítím, když jindy vůbec ne?
A hele, uvařila jsem si kafe. Dala jsem si v klidu teď v noci ve dvě hodiny pivo a zase píšu. Najednou se moje pocity změnily a tím pivem to vážně není. Uvědomila jsem si, že je to naprostá normálka, někdy se prostě cítit blbě.
Uvědomila jsem si ten můj pocit čistého úžasu, že takřka půl mega lidí si za dva měsíce přečetlo mé publikované články. A to pro mě rozhodně není málo. Četlo to tolik lidí a dočetlo ty články až do konce. To je pro mě to pravé ořechové, a ne to, jestli můj rukopis vyhraje v soutěži. Já už jsem vyhrála. Jen tím úžasným pocitem, tou radostí ze psaní, tím, že mě lidé čtou.
A já vám, lidi, moc děkuji, jsem zase pokorná a šťastná. Právě teď je mi úplně jedno, jestli v té soutěži vyhraji. Cítím to, já už jsem díky vám všem vyhrála dávno. A můj rukopis se mi klidně v tuhle chvíli nemusí ani líbit. Někdy se prostě jen cítím vyšeptalá, ale zase se postavím na vlastní nohy. Dře to, ale jde to.
