Článek
Poslali mě do Bohnic, v autě jsem v atace dýchala jako pes. Nechali mě ve tmě tři dny pořádně vyspat. Jen v polospánku jsem cítila ten neustálý cvrkot pečujících sester a šumících přístrojů. A do toho zoufalé výkřiky pacientek: „Já chci svoje příbuzný! Kde mám příbuzný?“
Potom mě dali na pokoj. Mohla jsem se už sama osprchovat, chodit a trochu se rozkoukat. Každý den jsme cvičily, ale moc nám to tehdy nešlo, protože jsme všechny měly v těle silné léky. Tak jsme pořád padaly na zem, ale dokonce jsme se tomu dokázaly občas zasmát. Malovaly jsme obrázky, na kterých většinou nebylo vůbec poznat, co to vlastně je. Při pletení a háčkování to byl hotový horor trefit se do správné dírky. Pořád jsme byly ulepené od lepidla, jak jsme se snažily udělat různé papírové výrobky.
Pro mě ze začátku byla úplně nejhorší společná sezení u psychologa. Otázky mířily přímo na tělo a mně se o tom tehdy vůbec nechtělo mluvit. Kolikrát jsem byla na ta sezení i pořádně naštvaná, protože mi neustále dokola opakovali, že se přece všechno netočí jenom kolem mého syna. Já jsem to tehdy vůbec nechápala. Až po čase jsem se naučila nahlas přede všemi mluvit a to svěřování mi nakonec pomohlo. Ale ten pocit viny a selhání ve mně pořád zůstával.
K dispozici jsme měly malý uzavřený výběh. Jen pár metrů čtverečních. Pacientky tam celé dny postávaly s cigaretou v ruce. Dívaly jsme se společně na televizi, ale já jsem vůbec nevnímala, co tam vlastně říkali. Hrály jsme karty, které jsem ale nedokázala od sebe rozlišit. Pro mě to tehdy nebyly karty, ale jen barevné obrázky.
Večer jsme stály frontu na léky, které rozdávala sestra a dohlížela, abychom při polykání nepodváděly. Jinak nám ale v léčebně nic vyloženě nezakazovali.
Když mi poprvé lékaři řekli, že můžu jít sama ven do parku, měla jsem obrovský problém vůbec si zapnout knoflíky u kabátu. V oblečení jsem celá plandala, protože jsem vážila čtyřicet dva kilo. Stála jsem bezradně před kovovou skříňkou a neuměla jsem ji klíčem odemknout. Postávala jsem před ní v hrůze – ne z toho, co si mám na sebe obléknout, ale jestli vůbec zvládnu vyjít ven mezi lidi.
Dokázala jsem tehdy napoprvé vyjít jen těsně před vstupní dveře budovy a hned jsem v panice utekla zpátky. Další den už jsem udělala pokrok a aspoň si na chvíli sedla na lavičku hned před barákem.
Potom jsem jednou došla až k hlavní budově. V hale tam stál velký automat na kávu. Strašně moc jsem si to kafe chtěla koupit, ale já jsem to najednou vůbec neuměla. Stála jsem opodál a neměla v sobě kousek odvahy.
Každý den jsem tam takhle chodila, až jsem se nakonec odvážila před ten automat předstoupit. Jenže jsem nedokázala do té štěrbiny ani vhodit peníze.
Jednou jsem si všimla jiné pacientky od nás, jak přesně jako já zírá na ten automat. Kývla mi jen tiše hlavou na pozdrav a odešla. Potom už jsem ji pravidelně potkávala s kelímkem horké kávy v ruce. Byla to naše malá, skrytá vítězství. Přesto jsem se v tu chvíli cítila, jako bych sama v sobě vyhrála celou válku.
Po propuštění z léčebny domů jsem se svému synovi vyhýbala. Měl o mě strach. Vůbec nerozuměl tomu, co se to s jeho mámou děje. Každý den zaťukal na moje dveře. Přinesl mi v pytlíku rohlíky, kytku ze zahrady. Neustále mě chtěl vidět, ale já jsem před ním zamkla dveře. Stahovala jsem doma všechny žaluzie, aby mi do bytu zvenčí neviděl. Vyhýbala jsem se pohledu do zahrady, kde syn chodil pod mými okny. Přebíhala jsem z pokoje do pokoje, aby mě přes sklo náhodou ani nezahlédl.
Ten pohled ven z okna mě tehdy strašně dusil. Trpěla jsem tím, že mu teď jako máma nemůžu s ničím pomoct ani poradit. Nebyla jsem schopná vůbec zvednout telefon, jeho zvuk mě děsil. Se vším jsem měla problém, klepaly se mi ruce, a to i při obyčejném umývání hlavy. Nebyla jsem schopná žít, natož něco zařídit nebo jít normálně pracovat.
Celý jeden dlouhý rok mi trvalo, než jsem dokázala vyjít ven mezi lidi. Dodnes vlastně chodím mezi lidi tak nějak dietně. Jednou mi sousedka přinesla přes ulici na talíři dva bramborové knedlíky, zelí s masem. Snědla jsem tehdy půlku jednoho knedlíku, ale byl to zlom – už jsem začala zase jíst.
Bylo to přesně jako s tím horkým kafem v kelímku z léčebny. Naučit se znovu v životě do toho automatu vhodit obyčejnou korunu.
Včera, 10. září, byl Světový den prevence sebevražd. Den, který nám připomíná, že z každé tmy, vede nakonec cesta zpátky na světlo. Jen se musíme naučit znovu vhodit tu korunu.
