Článek
Hlídáme se navzájem už roky. Píšeme si SMS: „OK? Jsi naživu? Máš ledvinu?“ Nebo on říká mně: „Máš kabelku, dýchátko, minerálku s sebou?“ Není v tom žádná nedůvěra nebo sledování. Jen dneska už oba víme, že ta tři písmena jsou v životě důležitá. Na kontrolu životních funkcí máme tlakoměr a záchod.
Nikdy jsme mobilní telefon nechtěli. Potom jsme jednou jeli kolem auta havarovaného v příkopu a museli jsme jet deset kilometrů, abychom sehnali pomoc. Večer už jsme oba vlastnili mobil. Naštěstí už prodávali menší, než byl ten původní v tašce přes rameno. Stejně s ním moc neumím. Jak má nová pračka víc čudlíků, neumím prát. Ale tu stručnou SMS: „OK“ umíme oba.
Loni v říjnu v neděli jsme na zimu přijeli do křivoklátských lesů. Ráno šel můj Kapitán na houby po své už vyšlapané cestě. Naštěstí měl u sebe mobil a v tu chvíli, kdy jsem ho kontrolovala telefonem, byl v lese i signál. Nezvedal telefon dlouho. Potom se ozvalo do sluchátka: „Spadl jsem do stráně, nevím, jestli se vůbec zvednu.“ Odpověděla jsem: „Jdu pro tebe,“ protože záchranáře nechtěl volat.
Ve čtvrtek už jsem při pohledu na něj nevydržela. Nechodil, nejedl. Zavolala jsem rychlou záchranku, a když ho záchranáři nakládali na vzduchový polštář do sanitky, stačil mi ještě vynadat, že jsem je vůbec volala. Přitom se ale mile díval na paní doktorku, jak mu připojuje hadičky do těla.
Mně sice dal na rozloučenou pusu, ale stačil mi vynadat, že obtěžuji informacemi naše děti. Jenže on tehdy fakt vypadal na smrt. Naštěstí neměl žádná vnitřní zranění, jen byl dobře vybarvený – samá podlitina a naraženiny. Dostal silné léky na bolest. V nemocnici nechtěl zůstat a odmítl i sanitku na zpáteční cestu do lesa, kde jsme bydleli.
Za dva dny vstal s obtížemi z postele a za další dva dny prohlásil: „Zkusíme autem dojet domů, já to odřídím.“ Jeli jsme těch sto dvacet kilometrů sice celý den, ale nebylo to kvůli Kapitánovi. Dělali jsme samé přestávky kvůli našemu štěněti, které v autě zvrací. To štěně snad vědělo, že Kapitán se jen těžko vysoukává ven ze dveří auta, tak celou cestu nezvracelo.
Půl kilometru před naším domem jsem řekla: „Nezastavíme ještě jednou?“ Kapitán odpověděl: „To už vydrží.“ Pes pozvracel mě celou, nevynechal sedadla a ani kapsy na dveřích. A doma pak mému Kapitánovi bylo nejvíc líto těch hub, které při tom pádu i s košíkem létaly vzduchem všude okolo něj. Koupila jsem mu alespoň jednu keramickou houbu.
Ta písmena v SMS jsou důležitá, ale nevím, jestli bych se s jejich pomocí dokázala někdy pohádat. Ale pořád se učím, zvládám víc a víc, protože se to snažím zvládnout. I když mi počítač, telefon „Chytrák“ nebo novou pračku moje hlava na stará kolena nebere.
Teď po mně vydavatel mojí knihy chce, abych pro čtenáře natočila video. Fakt vůbec nevím, která bije, jak a co udělat, ale budu se snažit. Potom asi napíšu SMS: „Pomoc, moje hlava je úplně tupá.“ Nebo že by ne?
