Článek
Myslela jsem si, že bych to už podruhé poznala. Že už přece mám tu zkušenost z minula. Ale poznala jsem jen velké nic. A už mě můj Kapitán vezl opět do Bohnic.
Tentokrát už to bylo pro mě psychicky horší. Bylo to spojené oddělení, kde leželi všichni dohromady – od chlapců, mužů i starců až po děvčata, ženy a stařenky. Nedovolili mi sama se osprchovat, stříhat si nehty, a dokonce jsem nesměla mít ani pásek u županu. A mít kalhotky s gumou.
Zažila jsem tam tolik lidských osudů, hrůzy i úmrtí a výkřiků bolestí, že jsem si řekla: „Už nikdy!“
Nikdo tam netrefil do svého vlastního pokoje. Většina pacientů za sebou neustále tahala igelitové pytlíky, vývody nebo infuze. A všem koukaly z těch andílků holé zadky. Byla mi pořád zima, přestože radiátory topily. Když mě sestřička pustila poprvé na terasu na slunce, udiveně prohlásila: „Tedy vy jste celá ožila!“
Byla jsem sice soběstačná, přesto jsem nic nezvládala. Do jídla jsem jenom šťouchla. A největší problém u oběda byl ten, jak své jídlo tajně někomu udat.
Špatně jsem v noci spala. Seděla jsem u dveří našeho pokoje a hlídala, aby dovnitř z chodby nikdo nevstoupil a nerušil. Každou noc totiž někdo zmatený přišel, lehal si do naší postele. Nikdo netrefil ze záchodu zpátky na svůj pokoj.
Sestrám tu jejich těžkou práci ani trochu nezávidím. Byly moc hodné. Všimly si a přinesly mi makový rohlík a jogurt. Bylo to tehdy to jediné, co jsem dokázala s chutí jíst.
V noci se mnou před televizí sedával pravidelně jeden kluk. Nalil si z várnice čaj, občas prohodil něco smysluplného, nebo jenom mlčel. Říkala jsem si v duchu: „Ten sem přece nepatří.“ Až se mě jednou, když se upřeně díval na vchodové dveře, zeptal: „Nevíte, kdy se ty dveře otevírají? Jak se ty dveře otevírají? Čím se otevírají?“
Po měsíci mě propustili. A já už se tam nikdy nevrátím. To pomyslné kolečko v mé hlavě konečně zapadlo. Už přesně vím, co mám dělat. Bez svého Kapitána bych to tehdy nikdy nezvládla.
Před dvěma měsíci jsem napsala článek s názvem: „Stála jsem nad inkubátorem a nemohla ani brečet, jak moc to bolelo“. Ten pravdivý článek četlo na Seznam Médium 203 969 čtenářů. Mých čtenářů, mých editorů Seznam, mých editorů Seznam Médium. Prosté děkuji všem.
A proč to všechno dneska píšu? Ta doba temna zmizela jako pára. Právě teď v pátek 11.9.2026 v 11 hodin jsem svého syna hrdě odvedla k oltáři. Ne, už se o něj nebojím. Snacha vypadala jako princezna a oběma z očí koukala láska.
Všechno se dá v životě zvládnout, jen si ty dveře z bahna musíme otevřít.
