Článek
Psychické následky po pobytech v Bohnicích ve mně stále tikají. Naposledy jsem byla ve městě minulý rok v září. Město mi vůbec nechybělo, jsem raději doma na našem dvorku. V autě se křečovitě držím madel a v každé zatáčce podvědomě brzdím, přestože to auto sama neřídím.
Dnes jsem do města vůbec nechtěla. Celou noc jsem se toho strašně bála, každý den tu cestu odkládala a hledala samé výmluvy. Buď bylo moc velké vedro, nebo zrovna pršelo, nebo cokoli jiného. To, že potom musím jít městem, prodírat se davem cizích lidí a vstoupit někam do vestibulu budovy, to je pro mě čistý horor.
A už vůbec obléknout si doma černé kalhoty místo mých obvyklých maskáčů na zahradu, vyndat po dlouhé době ze skříně kabelku a městské boty, jít se předem několikrát nervozitou vyčůrat a nedat si před cestou ani obvyklou ranní kávu. Samý můj vnitřní problém. Ale nakonec jsem dojela do města i zpátky. Obutá sice aspoň do zimních maskáčových kotníkových bot, přestože je zrovna léto. Měla jsem tak s sebou na nohou něco, co dobře znám – jakous takous svoji berlu.
Můj Kapitán mě pevně za ruku vedl přímo do banky. Jela jsem tam jen ukázat občanku a zeptat se, jestli já jsem vážně já. Zjistila jsem, že mám konečně tu novou digitální identitu, to slavné ID. Jen nevím, jestli místo ID nejsem spíš taky ÍÁ ÍÁ ÍÁ. Protože teď musím to ID někam technicky v počítači použít úplně poprvé.
Ale dala jsem tu cestu po necelém roce! Sice s pomocí a za ruku, ale dala. Teď jsem z toho tak neuvěřitelně hotová, že si nejdřív dám pořádné kafe, potom studené pivo a půjdu datlovat do počítače další článek. I když se mi hrozně moc chce spát. Musím to oslavit psaním, protože sama zírám s otevřenýma očima na to, že jsem takřka po roce byla ve městě, přestože jsem z něj pak rychle zdrhla zpátky na náš dvorek.
Taková pro někoho naprostá samozřejmost, ale pro mě výstup na Mount Everest. A já teď stojím na jeho vrcholu. Dala jsem to. Teď ještě poprvé použít to nové ID.
