Článek
Dnes mi řekl mladý muž: „Babičky jsou dobré na hlídání vnoučat a na vaření.“ Ta moje na vaření neměla čas, protože dávala pozor na paty celé rodiny. Teprve když šla do důchodu, založila si linkovaný notes s recepty od svých klientek hlav se jménem, popisem a dodatkem – chutnalo, nechutnalo. Vařila za ni její maminka a potom teta Máří.
„Babi, proč máš tak velké oči?“, ptala se holčička v pohádce. Já jsem na babičku měla jiné otázky. Chtěla jsem ji prozkoumat až do morku kostí, protože přestože byla malá, držela celý život rodinu nad vodou.
Říkala: „Mám srdce na pravé straně.“ Já jsem si myslela na správné straně. Ale ona měla opravdu srdce sice na správné straně, ale uprostřed posunuté doprava. Nikdy si na nic nestěžovala, neříkala mám bolesti či chřipku, to je hrozný.
Celý život vstávala brzy ráno a večer padala únavou do postele. Stihla ještě předpověď počasí Svatý Petr, okomentovala účesy hlasatelek a usnula u rozsvícené obrazovky. Byla kadeřnický kulak, což se v té době neodpouštělo. V přízemí našeho domu byla jedna místnost a malá přípravna. Já jsem tam strávila celé dětství, jen jsem nesměla sahat na ostrou břitvu, kterou pořád obtahovala, a na rozžhavenou železnou kulmu na kamnech.
Babička byla velmi trendy a pořád na mě něco zkoušela. Od barvení přes trvalou až k afru. Ale protože jsem byla divoká a neposedná, občas jsem vypadala jako kudrnatý pudl páchnoucí trvalou. Dámy seděly pod velkými baňatými sušáky a holila i pány. Děda pořád musel něco opravovat, nebo vymyslet nějaký udělátor. V kadeřnictví byla omamná vůně a neustálé štěbetání klientek. Babička říkala: „S hlavou musíš mluvit, to je základ kšeftu, nejen česat.“
Jednou za měsíc jsme jeli s dědou nakupovat barvy do Prahy. Děda se zašil na šachy do Demínky a já s babičkou jsem šla do obchodu. Vůbec nevypadal jako obchod, žádné prosklené vitríny. Jen starý dům po schodišti do prvního patra a oprýskané vstupní dveře. Ale když jsem ty dveře otevřela, vstoupila jsem do království malých, velkých nebo hranatých lahviček a dóz s ozdobnými nálepkami na regálech podél stěn. Vypadalo a vonělo to tam spíš jako v lékárně, ale ta kadeřnická vůně byla nezaměnitelná. Odstíny barev se tenkrát míchaly, ale já jsem měla nejraději Hennu.
Jen jednou jsem ve škole dostala vši. Babička mi polila hlavu petrolejem a zapařila ji v ručníku s igelitem. Pálilo to jako čert, smrděla jsem ještě dlouho, ale už nikdy jsem vši neměla.
Babička opravdu měla srdce na správném místě. Jednou jsem se jí zeptala: „Jak jste se seznámili s dědou?“ Odpověděla na rovinu: „Líbil se mi moc, tak jsem ho urvala.“ Ale za ten celý dlouhý život mu to stonásobně oplatila.
Zeptala jsem se: „Babi, proč nenosíš ten kožich, co ti visí ve skříni?“ Odpověděla: „To máš těžký. Když jsem byla mladá a štíhlá, na kožich jsem neměla. Teď, když na něj mám, vypadám v něm jako medvěd, protože jsem kulatá.“
Kadeřnicí jsem se nevyučila, ale stejně se celý život stříhám sama. Zůstaly mi po babičce dvoje špičaté staré kadeřnické nůžky. A opět vypadám jako roztřepaný chlupatý pudl.
