Článek
Dnes udělalo štěně v koberci díru. Přesně uprostřed obýváku. Nalepila jsem na tu díru žlutý kříž z lepicí pásky. Zeptal se mě: „To značkuješ bod dopadu mezikontinentální rakety?“ Odpověděla jsem: „Ne, heliport.“
Už čtyři roky zachraňujeme naše štěně, jezdíme na veterinu. Přístroje tam tikají, léčit lidi nesmějí. Naše štěně neustále zachraňují. Jeho kakánky létají do Německa a naposledy vzaly s sebou i slezinu. Zklamali jsme, pes ne.
„Přivezte psa na druhou hodinu, hned půjde na sál, za hodinu bude hotovo, večer si ho odvezete,“ řekla naše paní veterinářka. Ani neječel předem, když viděl jehlu s anestezií, a já mu přitom říkala: „Neboj, já na tebe počkám.“
Vyšli jsme z ordinace, šourali se k autu se slovy: „To přece dáme, nejsme kopyta.“ Místo čekání v parku jsme jeli nepřemýšlet do velkoobchodu. Bloudili jsme kolem dlouhých regálů, četli návody a v košíku nic potřebného. Ani to kafe jsme si nedali, co kdyby nás přepadla rychlá příhoda. Pitný režim ano, ale potom jsme občůrávali všechny patníky.
Na velké parkoviště přijelo auto, za volantem paní, říkám si: „Co tu dělá paní doktorka, vždyť právě operuje štěně, co se stalo?“ Letěla jsem k tomu autu jako šílená. Vystoupila paní, stejné tričko, stejná barva vlasů, podobná paní doktorce. Hnali jsme zpátky na veterinu, otevřely se dveře: „Je po zákroku, přijďte si v osm.“
Po propuštění z kliniky jsem neunesla ta čtyři kila štěstí a kapitán mě doslova nakopal do auta. Paní doktorka nás poučila: „Nebojte se, pes si to bude řídit sám.“ Doma jsme nacpali do obýváku tři matrace, doprostřed dali psa, a obtočili se kolem něj. Ale byli jsme tam zbyteční, opravdu si to řídil sám. Občas se probral, olízl nám ruku a zase usnul.
V deset hodin vstal, napil se a byl v pohodě. Ale my ne, vstávali jsme ze země jako po smrti a modlili se, aby se nám nechtělo čůrat. Naštěstí jsem měla starou dřevěnou hůl po babičce.
Pooperační košilka psa by potřebovala inovaci, pěknou díru pro pipína. Zase jsme sledovali jeho kakánky. Den, kdy pes konečně po operaci vyplodil tři šišky, nám pokazilo odmítnutí kamaráda s urgentním úrazem na poliklinice. Měl si prý jít nejdřív na odběr krve. Byl tam předtím, měli dovolenou. Vzali ho až na urgentu.
Tak si říkám: „Kam s infarktem? Možná na krev, nebo na nákup, nebo někam.“ Já bych šla na veterinu, tam by to dali, ale nesmí. Tak sebou fláknu na zem v recepci a dostanu psí piškoty.
Když vybuchl Černobyl, nic nám neřekli. Chodili jsme na houby a v noci jsme svítili. Je dobře, že to naše štěně udělalo díru v koberci.
Máme v obýváku žlutý kříž, rozplyneme se s kapitánem v jednom okamžiku a budou z nás dvě hvězdy. V příštím životě bych se chtěla narodit jako pes.
