Článek
Bydleli jsme v bytě v paneláku s mým tatínkem a maminkou. I když maminka cestovala neustále po ústavech, s mým tátou jsme všechno zvládali. Navíc už jsem měla svého Kapitána.
Co se v jednu jedinou vteřinu změnilo? Změnila to jen jedna obyčejná neděle ráno, jeden telefonát. Jen to datum 1. máje bylo tehdy strašně šedivé. Datum, kdy se obvykle lidé s láskou líbají pod rozkvetlým stromem. Nemohla jsem ten den vůbec pochopit a uvěřit tomu, co se vlastně stalo.
Tohle jsem si říkala v ten den, ale dneska už vím, že takových těžkých dnů je pro ostatní lidi víc. A hlavně jsem konečně pochopila, že na mě od té doby pořád tatínek dohlíží, radí mi, a dokonce se se mnou i směje. I když ho já očima nevidím.
Nikdo z nás tehdy nechtěl spát v tatínkově chaloupce, kde vyrůstal, a já jsem ani nemohla usnout v našem bytě v paneláku. Maminka tehdy rozhodla a začali jsme spát všichni v malé chatě, kterou za tu chaloupku vyměnila. Byt zůstal prázdný, jen jsem tam občas chodila větrat.
Jenže na tu malou chatu nás bylo najednou moc, tak jsme s mým Kapitánem spali v dřevěné verandě, kde se průvanem hýbaly i záclonky. Ani se tam nedalo vůbec topit, ale já jsem tam konečně po dlouhé době klidně usínala.
Přišla zima a ani nemusel udeřit nějaký velký mráz. Večer jsme se s Kapitánem zachumlali pod starou péřovou duchnu a pod všechny deky, co jsme tehdy vůbec měli. Ale ráno jsme pak měli obrovský problém vůbec vstát. Zlomit ty deky pokryté ledovou jinovatkou, přelomit tu zmrzlou duchnu a do té šílené kosy vůbec vylézt. Ale nějak nám to tehdy, asi díky našemu mládí, vůbec nevadilo.
Jednou jsem prohlásila: „Takhle to dál prostě nejde, postavíme místo té chaty barák.“ Kapitán tehdy odpověděl: „Ne, koupíme si maringotku.“
Já na to: „Přece mě doktorka nebude ve stáří ošetřovat v maringotce!“ Kapitán nakonec ustoupil: „Dobře, ale postavíme ten barák tak malý, abychom okapy mohli natírat přímo ze země.“
No a co se u nás změnilo dneska? Okapy ze země natírat samozřejmě nejdou. Nad naší hlavou s ledovým klidem dupe rozvětvená rodina mého syna, když zrovna spíme. Ale usínáme dobře. Deset let dobře uloženého našeho sádla. Když jsme konečně kolaudovali barák, mohli klidně do zápisu dát: „V přízemí stojí chata.“
Dnes ten dům uklízím a říkám si: „Měla jsem tehdy svého Kapitána poslechnout, ta maringotka by se mi uklízela líp.“
