Článek
Moje mládí bylo teta sem a teta tam. „Teta, upadl mi k vám balon. Teta, můžu si u vás natrhat třešně?“ I když jsem cizím tetám vykala, to oslovení teta bylo pro mě takové domácí. Mojí vlastní tetě jsem tykala, ale nikdy jsem jí neřekla teta, oslovovala jsem ji jménem. Už od malička a vůbec ani nevím proč. Ale jak já na to oslovení jménem byla hrdá, cítila jsem se dospělá.
Tahle teta neustále létala po městě jako drak, a to i když jí bylo přes devadesát. Každému pomáhala a pořád se usmívala. Tedy létala, jezdila na starém kole.
Moje maminka byla bohém a vařit rozhodně neuměla. Tatínek byl vděčný za dobré jídlo. Jednou před něj postavila talíř párků. Táta prohlásil: „Zase párky?“ Maminku to vůbec nepobouřilo. Usmála se mile na něj, vzala talíř s párky a otevřeným oknem vyhodila celý talíř i s obsahem na dvorek. Tatínek se nezmohl ani na slovo. Jen smutně poulil oči na slepice na dvorku, které měly radost a klidně klovaly jeho oběd.
Teta byla celý život spásný anděl pro maminku, ale i pro mě. Moje babička tetu vyučila kadeřnicí a ta vždy věděla, kdy, kde, kdo a jak a proč. Cokoliv, s čím maminka potřebovala pomoci zařídit. Ať už šlo o staré okno nebo o radu doktora.
Tatínkovi teta na kole vozila kastrůlky nebo koláče a on to uměl patřičně ocenit. Přijela a zase rychle odvála se slovy: „Nemám čas, mám doma rozdělanou hlavu,“ což bylo zaklínadlo mojí babičky kadeřnice. Potom šlápla do pedálů, protože to k nám měla tak dva kilometry.
Já jsem ji měla nesmírně ráda, nejenže mi pomáhala radou, ale bylo na ní vidět, jakou radost ze života má. Přitom byla nemocná. Celá zářila, když mě viděla. Kdykoliv jsme se vraceli z nějaké cesty, vždy jsme se nejdřív zastavili u ní. Její největší trauma bylo: „Já tady nic nemám napečeno.“ Ale stejně z kredence vyndala nadýchané sněhové pusinky. A dala nám i na cestu. Vždy si našla na mě čas. V kuchyňce mi uvařila kávu a přitom česala klientky nebo mi ukazovala zahradu.
Tři silné ženy naší rodiny. Každá z nich mě naučila něčemu jinému. Babička ochraňovat rodinu, maminka milovat umění. A teta pokoře k životu a k odpuštění. Bez nich bych byla jen velká nula. Možná jsem nesplnila zcela jejich učení, ale opravdu jsem se s velkou úctou k nim snažila.
