Článek
Já jsem se dnes tak smál, až mi praskly kšandy. Říkal jsem si celý zmatený při pohledu do zrcadla v bludišti: „Co se děje?“
Neznal jsem ho, nevěděl jsem ani, co mi říká, natož kdo to je. Chtělo se mi brečet, nevěděl jsem: „Kde to jsem? Jak jsem se sem dostal?“ Po chvíli zmatkování jsem v zrcadle viděl malou okatou holčičku. Smála se na mě, až se šklebila, a pusu měla rudou od malin.
Usmála se a řekla: „Dědo, to vůbec není nehoda a ani náhoda. Pojď, půjdeme spolu domů. Já ti pomůžu si vzpomenout.“
Vzala mě za ruku a šli jsme spolu na zmrzlinu. Hrála tam hudba. Zaposlouchal jsem se. A já jsem si najednou vzpomněl. Stál jsem tam před pultem, v jedné ruce kornout zmrzliny a v druhé taktovku. Prodavač se na mě divně díval. Ale ta okatá holčička vedle mě mě nakazila svým dětským smíchem. Smál jsem se jako o život, až mi praskly nejen kšandy, ale i jsem si cvrnknul do gatí.
Zase mě se smíchem vzala za ruku a řekla: „Dědo, nehoda není náhoda, mám v ruce taky taktovku.“
