Článek
Vzpomněla jsem si na moji babičku Toničku. Každý pátek chodila asi kilometr pěšky do malého krámku, kde prodávali výsekové maso. Když vystála opravdu velkou frontu na levné maso, zpátky nosila v každé ruce přeplněnou těžkou tašku. Potom ty tašky sice dostaly kolečka, ale ten princip byl pořád stejný. Babička se za nakupování masa ve „Výseku“ rozhodně nestyděla. Nakrmila naši velkou rodinu a dostalo se vždycky i na psa a slepice.
Když jsme se s mým Kapitánem vzali, měli jsme většinou hluboko do kapsy. Bydleli jsme v paneláku u mých rodičů. Neexistovalo, abychom tam bydleli zadarmo, přestože můj tatínek to nechtěl.
Jednou přišel kamarád se slovy: „Pojeďte se mnou do Berouna, je tam super Výsek, ale musíte vstát alespoň ve dvě hodiny v noci.“ Dokud ten malý krámek nezavřeli, jezdili jsme tam starým autem s kamarádem pro maso pravidelně.
Ta fronta před obchodem snad ani neměla konce. Nikdy jsme dopředu ani nevěděli, jestli a jaké vůbec maso budou ten den mít. Stáli jsme v té frontě od noci, kdy i kohout měl ještě hlubokou půlnoc. Na sobě teplé oblečení, kulichy a starou termosku s horkou kávou. Lidé ve frontě měli ještě ospalky v očích, ale nikdo nenadával ani nepředbíhal, jen se ozývaly samé, někdy i vyloženě hororové vtipy.
Prodavačka nám potom bez řečí šoupala do tašek maso včetně toho, kterého se potřebovala rychle zbavit – kůže, kosti, prasečí nožičky a ručičky. Doma jsme museli hned všechno zpracovat. Nevadilo nám to. Jen ztloustla naše fenka foxteriéra Abinka, na které jednou veterinář zkoušel prášek na zhubnutí. Nikdy jsem jí ho ale nedala, testovala jsem ho raději sama na sobě. Byly to jen zbytečně vyhozené peníze.
A když tyto obchody později zakázali, v naprostém klidu jsme nasadili obědy jako brambory stokrát jinak, sušený hrách v pytlíku, fazole nebo ovesné vločky. Stali jsme se už tenkrát průkopníky zdravé stravy.
Ale když jsme dostali možnost, tak toho super buřta nebo klobásu ve stánku na Václaváku jsme s odpuštěním žrali jako čuňata. Pěkně nabrat hořčici, zkousnout a potom chlebem vytřít papírový umaštěný tácek.
No a co se u nás změnilo dneska? Asi opět vůbec nic. Ovesné vločky dál úspěšně cpeme do mletého masa. Kapitán vaří maso dlouho do měkka, aby to spolehlivě zvládly moje zuby. A nejvíc ze všeho jedeme na hrách, fazole, brambory, kysané zelí a česnek.
Naše chemické zbraně, které potom v klidu ze sebe vypuzujeme, se nejvíc líbí našemu štěněti. A nám samotným nevadí ani ten doprovodný hromový zvuk. Sice doma pro všechny případy ještě máme schovanou starou plynovou masku, ale nikdy jsme ji nepoužili.
Ta plynová maska je dneska už čistá rarita, stará asi jako my dva. Já sedmdesát plus a můj Kapitán osmdesát mínus. A už dávno, dávno prdíme oba stejným směrem.
