Článek
Můj manžel měl základní vojenskou službu ukončit 28. 8. 1968. Sloužil u PVOS (Protivzdušná obrana státu) druhý rok. Velitelem brigády byl pan plukovník, který měl přezdívku „Starý Fronťák“. Drsný, zkušený chlap před důchodem, který byl opravdu fronťák od Dukly.
V noci 21. srpna měl můj manžel službu na stálé radiostanici, která sloužila pro spojení brigády s velitelským okruhem. V jedné místnosti byl jen jeden stůl, jedna židle a jeden kavalec. Sloužili ve dvou a střídali se. Na stole stála velká vysílačka, papíry, tužka a klíč na vysílání morseovky, žádný radiopřijímač a přímá telefonní linka na velitelství brigády.
V noci přišla zpráva v morseovce. Bylo divné, že otevřenou řečí, která se nikdy nepoužívala. Všechny zprávy totiž normálně chodily zakódované. „Svěste vlajku na půl žerdi.“ To nebylo obvyklé, to znamenalo jen velký malér nebo třeba úmrtí státníka. Netušili vůbec, o co jde. Telefonem předali okamžitě zprávu na velitelství brigády.
Když jim skončila služba, v parčíku před kasárnami viděli stožár s vlajkou staženou na půl žerdi. Vedle stožáru stálo velké zavařené dělo na kolovém podvozku. Stálo tam i předtím každý den, ale teď ukazovalo sílu a odhodlání.
Vojáci konečně věděli, co se stalo, ale nevěděli, co bude. Ty představy války, ostrých nábojů, neštěstí, přicházející smrti… Rodiny doma, o kterých nevěděli zhola nic. Nevěděli ani, co je čeká za rohem. Byly to jen a jen představy, ale měli velké odhodlání a vztek. Hlavně nenechat si nic líbit. A obyčejní vojáci i jejich velitelé nepochybovali o tom, co udělají, kdyby… I kdyby měli strach. A to chlap nikdy nepřizná, ale myslím, že ho tam v duši kousíček musel být.
Potom přijeli Rusáci v gazíku, nějaký ruský major se samopalníky. Vyjeli s gazíkem ze zatáčky před kasárna. Dupli na brzdy, až zakvílely. Několik minut stáli a čuměli na to dělo, jehož hlaveň mířila přímo na ně. Kdyby tam náhodou stál jenom nějaký turista, tak by ho zastřelili.
Přijeli s gazíkem k boční bráně velitelství. Opřeli samopal do břicha strážného a ruský major jen ukázal prudce rukou: „Uhni.“ Služba ho odvedla před pana plukovníka. „Starý Fronťák“, tak toho nic nemohlo rozhodit. Ruský major se před něj postavil s požadavkem: „Uvolněte nám kasárna pro ubytování.“
Pan plukovník s ledovým klidem řekl: „S hodnostně nižším nevyjednávám!“ Rusák odjel a přijel zasáhnout ruský plukovník se stejným požadavkem. Velitel brigády mu ostře řekl: „My jsme si to postavili, tak tu budeme bydlet!“
Potom se velitelé a důstojníci ve vyjadřování k vojákům museli držet zpátky. Jediný pan major s přezdívkou „Čert“ se před vojáky zcela nekompromisně a otevřeně vyjadřoval. Manžela pustili z vojny 5. září a teprve potom se dozvěděl, jak to dopadlo s panem majorem. Bylo mu necelých padesát let. Při prověrkách ho tak ponižovali, že to neunesl a sáhl si na život. Ale dodnes jeho vojáci na něj vzpomínají.
Možná jsem znala pana majora Čerta, na takové lidi se nezapomíná. Jako vojenská dcerka jsem viděla každý tank, vojenské letadlo, vrtulníky. Kdyby tehdy armáda měla ponorku, můj táta by mě tam určitě vzal.
Je to dávno, ale i dnes musíme říkat hrdě věty: „Tak tohle jsme si postavili, tady bydlíme.“ Musíme stát pevně jako pan plukovník „Starý Fronťák“ a pan major „Čert“. Na jejich sílu a odhodlání nesmíme zapomenout. Bylo jich hodně, kteří by nás bránili. Je jich spousta, co nás dnes brání a budou bránit. Umírat. Jejich jména ani neznáme.
Přála bych si, aby se tohle moje psaní stalo vlaštovkou, která nám to všechno připomíná za letu vzduchem.
Děkuji Vám Všem. Bylo, je a vždycky mi bude ctí.
