Článek
Včera jsem dostala strach z ničeho. To snad ani neexistuje. Jak je to možné? A přece! Musím dnes zavolat svému psychiatrovi. Ale tentokrát to nebude kvůli mým psychickým bobkům, ale abych se naučila pochválit. Ten se bude divit. V krizi mi vždy vezme hned telefon, ale protože je zároveň autor knih, náš hovor se nakonec zvrtne ke psaní. A moje bobky mizí do dáli.
„Jsi slavná!“, napsala mi včera kamarádka ve chvíli, kdy jsem se klepala strachem z ničeho. Zároveň jsem byla udivená, že můj článek četlo tolik lidí. Přitom já jsem před sedmi měsíci nenapsala ani řádku, jen papírové dopisy. Ani to neumím, pořád se to učím, až mám celou hlavu protočenou dokola. Mozek cvičím v 70+. Moc to tedy nejde, musím hodně třást hlavou. Psaní mě celou pohltilo, nedělám nic jiného. Peru, to ano. Nevařím, vaří skvěle můj ON. Celé noci píšu venku, ale ve čtyři hodiny ráno jdu vydrhnout záchod s koupelnou. Ne, že by to bylo potřebné, ale musím se narovnat, vyčistit si hlavu. Je to můj relax. Ještě že jsem cvok 1 a cvok 2, protože se mám na co vymluvit.
Mám celý život zaneřáděnou hlavu. Tělo by chtělo restart, můj ksicht zrcadlo nezná. Ruce si myju furt. Ale ta má duše, to je ten můj problém. Je celá pochroumaná minulým blátem. Naposledy jsem jela do města loni v září, ne, že bych chtěla, ale musela. Potom až letos v dubnu k obvoďákovi, protože mě chtěl vidět. Nejsem líná, ale nedělá mi to dobře. V každé zatáčce se křečovitě držím opěradla a přitom můj ON se mnou jezdí jako s miminem. Hodně lidí na ulici, v obchoďáku, i ve vestibulu polikliniky, s tím mám problém. Supermarkety mě neznají, nakupuje můj ON. Pořád se k tomu nemůžu odhodlat, přestože beru antidepresiva.
Po dvou dřívějších měsíčních dobrovolných pobytech na psychiatrii jsem se rozhodla, že se tam nechci vrátit. Že ve svém věku budu dělat jen to, co zvládnu. Co mě baví a z čeho mám radost. Moje okolí chápe, že ani nechodím na pohřby, není to neúctou. V článcích vypínám diskuse, ne, že bych neuměla odpovídat. Jen se chráním. Špatně? Ne. Protože moje těžké deprese stojí ve frontě za rohem. Vteřiny tikají a chystají se na mě. Tak prr!, lehni! zůstaň! STOP! To tedy ne. Já chci jen žít, smát se a psát.
Tak milí čtenáři mých článků. Čtete články staré báby na koštěti. Já vám všem děkuji, že mě čtete, že mi děláte radost. Dáváte mi odvahu a sebevědomí. A toho mám málo. Možná se jednou potkáme na ulici, možná, že jednou přijdu za vámi. Ale až dozrají moje třešně. Pokud tedy nebudu prdět do hlíny. Černý humor, omlouvám se, bez něj psát neumím. Prosté děkuji všem.
Děkuji i editorům Seznam Médium, které neznám, protože se mnou mají trpělivost. A navíc musí číst jako první mé články. To jim nezávidím, protože mám s technikou problém. Jak má pračka víc čudlíků, neumím prát. Zlatá valcha.
Konec hlášení, jdu volat svého psychiatra. Děkuji vám všem. Jsem sice stará, ale šťastná. Nejvíc z toho, že takřka 120 000 lidí vidělo fotku mého tatínka. Co je nějaká sláva proti tomu. Opět prosté děkuji.
Pěkný a krásný den všem přeji.
Lenka Wlasáková
