Článek
To jméno se okolo mě točí celý život. Nevím, jestli je to náhoda, ale mám to jméno ráda. Ve čtrnácti letech byl můj sen zamilovat se do blonďatého Petra s modrýma očima. Poznala jsem ho, ale viděla jsem ho jen jednou v životě. Znala jsem z angličtiny jen jednu větu: “ Petr je odborník ve své práci.” Směle jsem mu ji řekla, když stál na velkém balvanu na pláži a ležérně se opíral o zábradlí. Nic to s ním neudělalo.
Potom jsem už jako dospělá poznala syna kamarádky. Měl tmavé vlasy a tmavý kukuč a sloužil u vojáků jako psovod. Byl kapitánem na plachetnici svého táty a mámy a dvacet let jsme kotvili vedle sebe. Pořád jenom cvičil, běhal a dodržoval i na lodi vojenský řád.
Potom se zamiloval, oženil a narodilo se mu dítě. Byl šťastný, ale neunesl to. Jeho miminko se narodilo poškozené.
Začal žít mezi bezdomovci, ale i tam dodržoval vojenský řád. Já jsem viděla, jak chátrá jeho duše, ale tělo bylo v pořádku.
Když jsem ho viděla naposledy, už jenom ležel. Byl mimo, ale na chvíli se probral. Podíval se svojí mámě do očí a poznal ji.
Řekl: „Mami, já jezdím v ponorce.“
A ona ho pohladila po ruce.
