Článek
Jedna moje babička bydlela v centru malého města. Ta druhá na chudém předměstí. Já jsem patřila do obou part kluků, podle toho, u které babičky jsem zrovna spala. Klidně obě party bojovaly proti sobě, ale v pátek v pět hodin nastal smír. Protože jsme se všichni sešli v malém místním kině. Byla jsem Vinnetou, kovboj a princezna. Sci-fi film a horor si vůbec nepamatuju. Ale později mě uzemnil „Spalovač mrtvol“.
Knih sci-fi bylo poskrovnu a já jsem je četla v posteli s baterkou pod dekou. Maminka vždy vykoupila celé knihkupectví, všechny žánry, a já je po nocích hltala jako hladový pes. Ráno se mi potom nechtělo do školy, ale byla to moje nepsaná povinnost. Rodiče se mě nikdy neptali: „Máš úkoly? Co ve škole? Potřebuješ něco vysvětlit?“ A rozhodně jsem nebyla žádný génius, a přesto jsem vystudovala.
Maminka byla nemocná a tatínek voják pořád někde v luftě. Ale děda s babičkou je zastoupili. Maminka ani nevěděla, že už to mám a že nosím brýle. Neřekla jsem to ani babičce, poradila jsem si sama. Pro brýle jsem si jela autobusem k lékaři a za své jsem si koupila brýle. Konečně jsem viděla na tabuli a babička byla ráda, protože mě vždy kárala: „Ty jsi nepozdravila moji hlavu.“ To bylo zaklínadlo našeho domova, kde měla svoje kadeřnictví.
Dnes jsem si řekla, proč nezkusit napsat poprvé v 70+ sci-fi. Pořád musím něco zkoušet nového, posiluji mozek, protože si většinou sedím na kabelech. Ten můj ON říká: „Lepší už to nebude.“ Já říkám: „Žijeme, ještě dýcháme a i ty tři poslední vteřiny si naplno užijeme. Možná, že se jednou vrátím ze zahrady domu a budu si říkat: Toho pěkného chlapa vůbec neznám, ale umyju ho.“
Tak se bavte nad mým pokusem o sci-fi. Nebo je to horor?
Bylo nebylo vesmírný Kopyto. Nakoplo vesmírný kolotoč a palubní počítač dal povel start. Motory jen slabě vrněly, najednou vyletěla jiskra a spustilo se bourací kladivo. Kopyto se leklo. Co se děje, hoří mi koudel u zadku? Zmáčklo čudlík místo kliky a vylezlo oknem ven. Z výfuku koukala brambora, proto motor ječel. Kopyto si vzalo bramboru na svačinu a počítač povolil start.
Tentokrát motory tichem burácely a raketa letěla jako šipka na okraj Mléčné dráhy. Raketa řezala zatáčky, kopyto zíralo z malého okna. Najednou uvidělo rukaté příšery, jak prodávají cosi. Bylo to malé, zrzavé, taková blbost, co nikdo nechce. Kopyto se zamyslelo, pokývalo hlavou a potom si řeklo: „Proč si to nekoupit, proč si neudělat radost? Když to bude k něčemu, nechám si to. A když to bude k ničemu, daruji to manželce.“
Koupilo si udělátor s červeným čudlíkem. Hrdě to ukazovalo manželce. Omylem zmáčklo červený čudlík. Najednou se všechno zastavilo, vesmír se přestal točit, nikde nic netikalo, neběhalo. Kopyto před manželkou zamrzlo.
Za rohem se konečně smál robot Emil, protože už nepotřeboval baterky do smíchu. Zrnka písku byla nehybná, spočítaná, stojatá.
A já si jdu konečně otevřít zastavovačem času pivo. Neboť celý udělátor je na dvě věci. Na nic a na nic. Mně vteřina života bude trvat věčně, díky pivu na sedmém schodě.
