Článek
Do ciziny na zápasy svého muže nemohla, ale doma fandila, až jí vždy oněměly hlasivky. Na zápasy manželky nejezdily, ale věřila tchánovu týmu, že vyhraje. Když jí potom nabídli státní pohřeb, odmítla ho se slovy: „Nikdy jste se o jeho nemoc nezajímali a teď chcete střílet salvy.“
Já jsem ji poznala, až když tchán odešel. Většinou nám v bytě pekla v plynovém sporáku husu. Nikdy jsem lepší nejedla, ta moje husa z plynového sporáku bývala vysušená. Ale u té její bych si olizovala i prsty na nohou. Na malé chatě vařila na velkém sporáku na pevná paliva. Úděsné vedro, ale její guláš, jak se říká třikrát přicmrndnutý, neměl chybu. Svíčkovou nakládala a dávala ji uležet do malého kamenného sklípku v nádobě s poklicí, ale stejně se tam do ní dostal asi ježek a maso sežral.
Jednou uvařila bramboračku s houbami a pucíky. Roznesla ji kamarádům v chatové osadě, pro které potom jezdily sanitky jedna za druhou. Ale všem bylo jenom těžko a přežili. Houby znala perfektně, celý život je sbírala, prý přidala lanýže, který už byl dospělý. Asi nikdo si nepamatuje, jaká moje tchyně byla skvělá. Jen, že otrávila půl chatové osady.
Skončilo mistrovství ve fotbale a manželky byly na tribunách. Nevím, jestli taky ty svoje chlapy milují, vaří jim a fandí, jako to uměla moje tchyně.
Rozhodně vím, že bych si dnes s chutí dala vypečeného biskupa z husy, protože já to tak neumím. Dala bych si i její guláš se šesti a ještě bych dostala domů. Klidně plný talíř svíčkové bez masa.
A tu bramboračku? Tak tu bych si fakt s přehledem dala. Kdoví, jak to ve skutečnosti bylo, protože moje tchyně by mě nikdy neotrávila.
Říká se ve vtipu: „Tchyně a uzený…“ Ale já říkám zcela vážně: „Moje skvělá tchyně a milovaný fotbal. Bylo mi velkou ctí.“
