Článek
Tchána jsem nepoznala. Odešel krátce před mým tátou. Teprve po svatbě jsem zjistila, že se znali. Vyhrál středoevropský pohár ve fotbale, od státu dostal jen diplom. Hrál se samými esy - Kopecký, Plánička, Bican, Bokšay, Puč…Potom jednou dal na tlamu komunistickému pohlavárovi v jednom malém městě, protože osahával jeho paní. Soud vyhrál, malé město se za něj postavilo, ale zakázali mu trénovat klub Wisla Krakow.
Pracoval jako dlaždič s otlačenými koleny, obalenými hadry. Každý zápas si musel nadělávat. Když zemřel předčasně, chtěl mu stát udělat státní pohřeb. Najednou pocta! Moje tchýně to odmítla se slovy: „O jeho nemoc jste se vůbec nezajímali, tak jděte někam.“ Tchán trpěl, když v šedesátém osmém roce viděl kolony tanků, vojenských aut, vojáků se samopaly, ale na lidi byl hrdý.
Dědu mého muže umlátilo při výslechu STB tak, že pohřebáci potom řekli, že nikdy neviděli tak dobitého člověka. Babičce při šťáře v bytě řekl estébák: „Buďte paninko ráda, že ten váš takhle dopadl, jinak by jsme vám ho oběsili.“
Můj muž se do učení dostal jen z protekce. Školu mu zakázali. Přitom jeho táta reprezentoval celý národ, dělal mu čest. Dnes, když jeho syn chodí po dlažbě v Praze říká: „Tak tohle dělal můj táta!“
Prokletá rodina komunismem, ale takových rodin byly tisíce. Byli na tom ještě hůř. Nejhorší je na tom to, že ta rudá barva číhá za rohem, přestože vojáci se samopaly tady už nejsou. Ta barva dokázala zlomit snad i kytky.
Dokáže zabíjet lidi a děti. Tak co s tím? Budou děti mít vůbec nějakou budoucnost?
Ano, umíme si dát paty k výbuchu. Byl by to jen velký třesk. A nám by ty boty byly k ničemu. At jde ta rudá barva někam. A už neotravuje.
Je to jen a jen na nás obyčejných lidech, abychom nezapomněli na 21.8.1968.
