Článek
Nešlo mi spát, přemýšlet ani psát další články. Nejenže jsem běhala pořád na záchod, ale začalo mi cukat i oko. Ani to jedno noční pivo mi nezvedlo náladu tak jako obvykle. Ta představa, že někde něco podepisuji, mluvím nebo někde sedím v koutě. Ta hrůza, že budu muset jít někam ven mimo náš dvorek.
Ráno můj Kapitán vstal a u kafe mi řekl: „Vždyť tam vůbec nemusíš jít, může ti to být úplně jedno. Nikdo tě k ničemu nenutí. Tak proč máš strach?“ Najednou se mi rozsvítilo v hlavě. V duši jsem vykřikla: „Hurá, já tam přece nemusím, když mi to nejde!“
Usnula jsem s klidem, ale v koutku duše jsem se stejně pořád trochu bála, jak to dopadne. Odpoledne přišel e-mail: „Děkujeme, že jste se prestižní soutěže zúčastnila, ale mezi tři výherce jste se nedostala.“ A já jsem si s úlevou opět řekla: „Hurá.“
Ale tentokrát to znělo úplně jinak než předtím. Protože pro mě je vůbec obrovský zázrak, že můj rukopis do té soutěže přijali. Že jsem mohla skončit klidně dvě stě devadesátá čtvrtá, ale taky třeba čtvrtá. Já, která jsem předtím psala jen dopisy.
Teď můžu s klidem svoji knihu vydat. Držet v ruce tu modro bílou obálku s bílým nápisem. Přičichnout si k čerstvě vytištěnému papíru. Dát tu knihu mému Kapitánovi, dětem a rodině.
Dát ji svému synovi, aby ji měl vystavenou na poličce. Aby si mohl říct: „Tak tohle napsala moje máma.“
