Článek
I. Éra Čoson
Vzduch v komnatě byl těžký. Vůně kadidla z agaru zakrývala smrt. Na posteli leželo tělo mladé paní Min, druhé manželky ministra Kima. Venku za posuvnými dveřmi křičel vrchní vyšetřovatel Čírlok na strážce ministra. Konfuciánské právo dynastie Čoson nepovolovalo vstup cizího muže přes práh vnitřního dvora, kde žily ženy. Vyšetřovatel Čírlok musel zavolat damo – ženskou vyšetřovatelku v utajení Sol, která měla povoleno vstoupit. Papírové dveře komnaty se tiše odsunuly. Sol vešla dovnitř oblečená v tmavě modré sukni a vlasy měla spletené do těžkého copu, jako otrokyně. V drobných rukou nesla mosazný lavor s teplou vodou a čisté plátno. Nikdo si jí nevšímal, byla jen další služkou poslanou umýt tělo před obřadem. Sol tiše zavřela dveře a sklonila se k mrtvé paní Min. Její pohled zbystřel a začal těkat z bledé tváře dívky na zařízení v pokoji. Cítila drahé agarové kadidlo, ale ještě něco jiného. Velmi slabou hořkost mandlí. Otočila hlavu k mosazné olejové lampě, která stála u hlavy postele. Olej uvnitř byl čistý, ale na okraji kahanu byla zaschlá tmavá kapka. Sol namočila roh plátna do vody, jemně otřela kapku z lampy a přičichla k ní. Její podezření se potvrdilo. Paní Min nezemřela na slabé srdce, jak tvrdil ministr. Někdo jí do lampy přimíchal výtažek z jedu. Stačilo pár hodin dýchat kouř ve spánku. Vtom se z vedlejší místnosti ozvalo tiché šustění látky. Někdo tam stál a pozoroval ji přes papírovou stěnu. Sol nespustila oči z papírových dveří. Stín za nimi se ani nepohnul, slyšela jen slabé rychlé dýchání. Sol tichým krokem došla ke dveřím a odsunula je. Za nimi se krčila dívka v levném bavlněném oděvu služebné. Když viděla Sol, padla na kolena. Celá se třásla. „Pst,“ přiložila si Sol prst ke rtům: „Jak se jmenuješ?“ „Bona,“ zašeptala dívka. „Já jsem nic neudělala. Jen jsem přinesla ranní čaj.“ Sol si dívku prohlédla. Žádné drahé šperky, žádné skvrny od oleje na rukávech. Ale na palci měla Bona modřinu. Zeptala se: „Ty jsi připravovala tu lampu u její postele, Bono?“ Dívka zavrtěla hlavou. „Ne! Lampu smí doplňovat jen vrchní hospodyně, paní Han! Ale… včera večer jsem ji viděla, jak stojí u komory s léky. Měla v ruce malou lahvičku. Já jsem jí chtěla pomoct, ale když mě uviděla, zamkla komoru tak prudce, až mi přiskřípla ruku do dveří, a vyhnala mě.“ Vtom se z venkovního nádvoří ozvaly těžké kroky. Ministr Kim osobně přicházel k ženskému křídlu, doprovázen svou první manželkou a hospodyně Han. Sol věděla, že pokud hospodyně Han zjistí, že Bona mluvila s někým cizím, dívka to nepřežije. „Bono, poslouchej mě,“ šeptla Sol. „Jestli teď utečeš, obviní tě. Sedni si k paní Min, skloň hlavu a plač.“ Bona zmateně přikývla a přesunula se k tělu. Sol vzala mosaznou lampu, vylila z ní zbytek otráveného oleje do čistého plátna a schovala ho do rukávu. Prázdnou lampu vrátila přesně na tam, kde stála. Pak poklekla se sklopenou hlavou. V tu chvíli se posuvné dveře otevřely a do komnaty vstoupil ministr Kim. Hned za ním šla jeho první manželka a vrchní hospodyní Han. Její oči tikaly směrem k olejové lampě na nočním stolku. „Co tu dělá ta lůza?“ křikl ministr Kim. „Vyžeňte je!“ Hospodyně Han udělala krok k Boně. Sol ji sledovala přivřenýma očima, jak její pohled opět sklouzl k lampě. Když si Han všimla, že je kahan netknutý, oddechla si. „Chytila ses,“ pomyslela si Sol v duchu. První manželka ministra se chladně podívala na mrtvé tělo a pak otočila hlavu k rohu, kde klečela Sol. „A ty jsi kdo?“ zeptala se se znechucením. Sol okamžitě padla čelem na dřevěnou podlahu. Ramena se jí začala třást. „Milostivá paní! Úřad mě poslal umýt a připravit tělo, ale já upustila hadr a všechno jsem zkazila. Prosím, odpusťte mi!“ První manželka ministra opovržením ohrnula ret: „Vyžeň ty dvě krysy ven,“ přikázala zlostně hospodyni Han. Sol se neustále klaněla, mumlala omluvy a se sklopenou hlavou vycouvala z komnaty ven spolu s Bonou na otevřené nádvoří. Když se za nimi dveře zavřely, Sol okamžitě narovnala záda. Pohledem vyhledala na druhém konci nádvoří vrchního vyšetřovatele Čírloka. Sol se lehce dotkla svého levého zápěstí. Byl to signál: „Mám důkaz. Vrah je uvnitř.“ Noc v chudinské čtvrti byla tichá, jen bylo slyšet štěkot psů. Sol seděla ve svém skromném domku. Bonu ukryla do bezpečí. Teď byla na řadě Sol. Na stole leželo plátno s jedem a miska s čistou vodou. Věděla, že hospodyni Han došlo, co se v komnatě stalo. Zjistila, že lampa je prázdná a že ta hloupá služka ji převezla. Plamen svíčky se náhle zatřepal. Venku na papírové stěně okna se mihl stín. Byl vysoký, rychlý a tichý. Sol sfoukla svíčku a vklouzla pod dřevěnou postel. V ruce držela mosaznou jehlici do vlasů. Dveře se tiše otevřely. Do místnosti vstoupil muž. Udělal dva kroky směrem k posteli a prudce do ní bodal dýkou. V té vteřině Sol vylezla a skočila mu za záda. Silou mu zabodla jehlici do krku. Muž zachroptěl a upustil dýku. Vtom se dveře domku rozrazily a dovnitř vtrhl vyšetřovatel Čírlok s hořícími pochodněmi a se strážníky. Sol s ním byla domluvená, sloužila jako návnada. „Máš svého vraha,“ řekla Sol klidným, tichým hlasem. Čírlok se na ni uznale podíval a uklonil se. Sol vyšla ven před dům a sklopila oči k zemi. Pro svět kolem byla jen obyčejnou ženou. Vyšetřovatel Čírlok se mohl přemístit do jiné dimenze.
II. Současnost
„Máme výjezd,“ křikl detektiv Čírlok. „Je to mrtvola.“ „Kde?“ odpověděla vyšetřovatelka v utajení Sol. „U ministra Kima. Jeho přítelkyně Min je mrtvá v posteli. Musíš tam jít sama v přestrojení za pomocnici pohřební služby. Nahlásili přirozenou smrt, ale jde o ministra, tak to musíme prošetřit.“ „OK,“ odpověděla Sol. Oblékla si pohřební tmavě modrou kombinézu a šla do paláce ministra připravit tělo na obřad. Vstoupila do ložnice, kde leželo tělo mladé Min. V lampě vonělo agarové kadidlo, ale Sol cítila ve vzduchu násilnou smrt. Bylo cítit hořké mandle. Zapálilo jí to v hlavě: „Tohle není úmrtí na srdce, tohle je vražda!“ Namočila do oleje kousek látky, vložila ji do sterilní lahvičky a tu schovala do rukávu kombinézy. Uslyšela divný zvuk za zástěnou v rohu. Spíš vdechování, jakoby vzlyk, než silný zvuk. Potichu odsunula zástěnu a uviděla dívku, která se tam krčila. Sol si přitiskla prst na rty: „Pst. Jak se jmenuješ?“ Dívka se zakoktala pláčem: „Bona. Ale já jsem nic neudělala. To hospodyně Han. Já jsem ji včera viděla u skříně s léky. V ruce držela malou lahvičku a hrozně se mě lekla, až mi přivřela ruku do dvířek. To ona smí dávat olej do lampy, ne já.“ Na chodbě Sol uslyšela dupání kroků. Řekla tiše Boně: „Honem, pojď mi pomoct s přípravou těla, ať nikdo nic nepozná. Kdyby tě chytili, svedou to na tebe a jsi po smrti.“ Do místnosti vstoupil ministr Kim a za ním jako fúrie jeho manželka. Následovala je hospodyně Han. „Tady nemáte co dělat!“ křikla manželka na Sol a Bonu. „Zmizte!“ Sol stačila pozorovat hospodyni Han, která kontrolovala očima olejovou lampu, a potom si oddechla úlevou. V tu chvíli si Sol řekla: „Mám tě, jsi vrah.“ Před palácem ministra ukázala prstem na svůj rukáv a zvedla palec nahoru směrem k detektivu Čírlokovi. Domluvili se spolu na dalším tajném postupu, a když spadla past, detektiv se Sol uznale uklonil. V klidu pak Čírlok mohl přejít do jiné dimenze. Sol dál pracovala v utajení.
III. Hluboký vesmír.
Vesmírné Kopyto mrklo digitálním okem na Vesmírnou Krásku: „Co to leží v mém pelechu? Smrdí to jako tchoř. Ani ten motorový olej a vůně agaru, co je v lampě, to nepřebije.“ Vesmírná Kráska Sol natáhla z dálky kovový chobot a čichla si k oleji: „To je mandlový olej. To nebude porucha nerezového srdce, páchne to vraždou! Zapípej o pomoc Vesmírnému Vyšetřovateli, jmenuje se Čírlok, ten na to má nos.“ Na monitoru se náhle objevil červený vykřičník STOP od Čírloka: „Dostal jsem do nosu a necítím žádný kov. Jsem v jiné dimenzi.“ A hned přidal pokyn: „Vraha odhalíte snadno. Je v oleji smradlavý rez?“ Vesmírné Kopyto napsalo na svém kovovém čele: „Sol vyčmuchala mandlový hořký rez.“ Na monitoru se objevila rychlá odpověď: „Vrahem je Vesmírný Blb zvaný Han. Je rezavý a palivo mu smrdí mandlemi. V posteli leží mrtvola Vesmírné milenky Min. A za všechno může Vesmírná Tyranka, manželka Vesmírného ministra.“
*IV. Procitnutí.
„Půjdeme na ryby?“
„Ne, to jsme dělali včera.“
„Co takhle na hory?“
„Ne, tam jsme byli předevčírem.“
„Co takhle jet jinam, kamkoliv, kdekoliv?“
„Ano, jen se procházet, relaxovat, meditovat, dýchat.“
„Víš něco o ministrovi Kimovi?“
„Ano, je spokojený, nemá milenky, miluje svoji paní, poctivě pracuje pro lidi.“
„Prima a co hospodyně Han?“
„Prozřela. Nevraždí, není koho.“
„Super. Jak žije Bono?“
„Tomu neuvěříš! Vzala si strážce ministra Kima, už je zdravý, jen má pískátko v krku.“
„Fakt?“
„No, představ si, vychovávají spolu čtyři děti. Bono celá září a pěstuje na zahradě mrkev.“
„Jsou šťastní a spokojení?“
„Ano, až na věky věků.“
„To mám radost. A co svět?“
„Super, nejsou vraždy ani války, žádné přírodní pohromy a ani katastrofy.“
„Bomba. Jsem ráda, že lidi jsou zase LIDI.“
„Ano, zeměkoule se točí správným směrem.“
„A co my? Kam teda pojedeme?“
„Nevím. Budeme jen tak klidně žít, dýchat a pozorovat ptáky.“ „Ano. A co malý ptáček?“
„Viděl jsem ho ráno, měl v zobáčku trávu a chmýří. Zase si dělá bejvák nad námi.“
„Kde? V tom domečku, co jsi mu udělal i s dřevěnou verandou?“
„Ano, lítá tam i když sedím pod ním. Vůbec se mě nebojí.“ „Celá zářím,“ řekla Sol.
„Já taky,“ odpověděl Čírlok.
„Tak jdeme na to!“ řekli si oba.*
Probudila jsem se s rukou v nočníku. Uvařila jsem si kafe. Sedím venku za stolem. Píšu. Pan Ptáček mi klidně na hlavu hází stébla a chmýří. Paní Ptáčková se zabydluje. Máme nové nájemníky. „Vítej nová rodino.“ „Ano, jsem tady rád“, odpověděl pan Ptáček písknutím. „Já taky, ukážu vám svoje mláďata, až je budu učit létat“, pískla paní Ptáčková. Já jsem pískla radostí. No a v tom přiběhlo naše štěně. Je to vyděrač, chtělo zase piškotek.
Zjistila jsem, že napsat dobrou detektivku je těžké, protože vše už bylo napsáno. Ale já za zkoušku nic nedám.
