Článek
Přiběhl ke mně do baráku mladý kluk. Vypadal jako velké Teletubbies. Jen něžné oči se koukaly z chlupaté kapuce s dlouhýma ušima. Měří přes dva metry a tuk mu na těle zcela chybí. Na sobě měl bledě modrý chlupatý overal králíka. Nohy mu klouzaly naboso v pantoflích, přestože to bylo na Štědrý večer. Už z dálky na mě volal: „Včera jsem byl u gynekologa. Ten mi řekl: Teda vy jste se, pane, ale hodně snažil!“
Zeptala jsem se nevěřícně: „Fakt? Gynekolog bere i chlapy?“ Až se při odpovědi zakuckal, celý zářil a nervozitou přešlapoval. Vyhrkl: „Ne, já jsem tam byl se ženou, je těhule.“ Řekla jsem mu pořád nechápavě: „A co je na tom divného, to ti to dalo tolik práce?“ Skoro se až začervenal a odpověděl: „Nedalo, budeme mít dvojčata.“
Naposledy jsem ho viděla na podzim. Měl šrouby na obou zápěstích, zavázané obě ruce. Ještěže si uměl doma nainstalovat bidet.
Před Vánocemi se mě zeptal: „Koupil jsem od farmářů celé prase, žena ho teď porcuje a už máme toho prasete plné zuby. Nechcete trochu syrového sádla, hlavu s ušima a kůži?“ Řekla jsem mu: „Půjčím ti dvě mrazicí bedny. Když to do nich nacpeš, nech je venku a zítra si s tím poradíte. Není nic lepšího než domácí sádlo.“
Odběhl domů a za chvíli slyším zvonek. Přiběhl zpátky, na ramenou měl obě bedny a křičel: „Zvládli jsme to, máte v bednách trochu sádla!“ Otočil se a zmizel. V těch bednách bylo třicet kilo syrového sádla. Když jsem mu děkovala, vysvětlil mi, proč tak rychle zmizel: „Já jsem věděl, že si to nevezmete, tak jsem utekl domů.“
Tři roky nám nesplachoval záchod. Materiál jsme měli koupený. Kamarád, který to měl opravit, k nám pravidelně jezdil na pokec. Chtěl to vždycky opravit, ale já mu říkala: „To počká, radši si dáme kafe.“ Nějak nám vůbec nevadilo splachovat lavorem s vodou.
Na Štědrý den večer přišel ten kluk v overalu s nasazenou kapucí, bimbal ušima a přál mi pěkné svátky. Když viděl náš oblíbený lavor v koupelně, úplně se zhrozil: „Jak to, že to nemáte ještě opravené?“ Řekla jsem: „Ještě nedozrál čas a už jsem si zvykla.“ Uzemnil mě slovy: „Tak to tedy ne, ten lavor půjde z domu!“
Strhl si overal do půl pasu a začal opravovat záchod. Pomalu šrouboval, protože ještě neměl ruce v pořádku. Když bylo hotovo, prohlásil: „Běda, jestli ten lavor tady příště najdu.“
Ještě neví, že ten lavor ke mně tak nějak patří. Ale až přijde na pokec, určitě ten plast schovám. Od té doby si každý den říkám: „Je super, když ten výrobek při spláchnutí rychle zmizí.“
