Článek
Do toho údolí jsem se zamilovala na první dobrou. Nikdo nám jinou práci nenařizoval, ale stejně jsme se nedokázali celou zimu flákat.
Celý život měřím na vteřiny před a po. Byla jsem posedlá plánováním. Popsala jsem stohy linkovaného papíru – seznamy co, kdy, proč a jak. Stejně jsem při odjezdu na půl roku do práce zapomněla doma zavřít kohoutek u záchodu. Do auta se nám sice vešly všechny psí konzervy, auto praskalo ve švech a všechno vypadalo, že vypadne ven při otevření dveří, ale trenýrky ne. Zase jsem psala seznamy, dirigovala Kapitána po telefonu, honila jsem ho po bytě, aby našel to či ono.
Nakonec jsem se smířila s tím, že jsou pro mě důležité jen ty konzervy, Kapitán a náš pes. Bez ostatního jsme dokázali žít. Bez sebe ne. Navíc Kapitán si sice do obchodu vzal hustě popsaný papír, co nakoupit, ale stejně nepřinesl všechno. Říkala jsem mu: „Na papíře to bylo napsáno.“ Odpověděl: „Nebylo.“ Chlap nikdy nepřizná barvu, ale můj Kapitán ano. Řekl tiše, takřka neslyšitelně: „Já ho ani nečetl.“
Před třicítkou jsem plánovala život. Potom mi praskla hlava a změnila jsem priority. I dnes pořád nepotřebuji trenýrky, stejně píšu seznamy, ale když mi něco chybí, je mi to fuk. Pro mě je nejdůležitější žít, z tvrdého života se nepodělat, přestože mám k životu respekt. Je mi jedno, že píšu s hrubkama, někdy používám sprostá slova, ale taková jsem a jiná už nebudu. Já jsem a sakra budu!
Jednou v zimě jsem seděla v rekreačním středisku před domem. Bylo to v únoru a do údolí zabloudilo slunce. V jedné ruce jsem držela hrnek kafe a v druhé zapálený kouř. Dobíjela jsem si svoje baterky. Koutkem oka jsem zahlédla v rohu fotbalového hřiště vykukovat obrovskou příšeru. Říkala jsem si: „Už jsem zase v bahně?“ Protože jsem obvykle říkala: „Až budu v únoru hrabat listí ve stráních v lese, zavolejte záchranku.“
„Opravdu to vidím? Tady v lese? Co to je?“ Pomalu se to ke mně po hřišti přibližovalo, ale já jsem vůbec neměla strach. Přišlo to až přede mě a koukalo to na mě krásnýma očima, které se smály a říkaly: „Něco bych si dal.“ Já jsem si říkala: „Doufám, že na mě neplivne.“ Přinesla jsem seno a položila jsem ho na zem. Obrovský samec velbloud se klidně stravoval u švédského stolu. A já jsem šla telefonovat, abych zjistila, odkud utekl.
„Přijedu si pro něj,“ do telefonu mi řekl chlapec ze vzdáleného mlýna. Čekala jsem náklaďák, a přijela další velbloudice. Na sobě nesla chlapce v černém širokém klobouku.
Začala jsem ho zpovídat. Ptala jsem se: „Jak víte, že velbloud má osm set kilo, jak ho vážíte?“ Odpověděl: „Jedu na něm do města, na váze pro náklaďáky ho zvážím.“ Musíte dodržovat na silnici nějaké předpisy? Bojí se aut? Jak ho zabrzdíte? Odpověděl: „Na silnici nemám problém, mám jen problém na úzké cestě do kopce lesem. Naposledy proti mně jeli dva na kole. Velbloud nechtěl zabrzdit, oni také ne, tak skončili ve škarpě, každý na jedné straně.“
Ve dvě hodiny v noci mě probudil divný zvuk zvenku. Podívala jsem se skrz okna a myslela jsem si: „To jsou určitě zloději?“ Před vchodem stáli dva velbloudi, kráva a její býček. Řvali: „Přišli jsme si na seno.“ Dostali ho, ale nechtělo se jim vrátit domů. Měli tam totiž ten švédský stůl.
