Článek
Bydleli jsme v malé chatě, ale měli jsme velký pozemek. Sekat trávu kosou byl pro mě tehdy problém. Špička kosy se mi neustále zasekávala do země – naštěstí ne do nohy. Můj Kapitán se chtěl té trávy zbavit a myslel si, že to nejlépe zvládnou kachny.
S vidinou nedělních obědů přivezl domů dvě chovné kachny a jednoho velkého kačera. Nějak přitom zapomněl, že se kolem kachen musí někdo celý den točit. A že nám po zahradě běhá nejen náš ovčák, ale i kuny. Ovčák kachny jen hlídal, ale kuny v okolí řádily.
Jednu kachnu jsme pojmenovali „Mamina“ a tu druhou „Štětka“, jen o dost víc vulgárně. Kačer zůstal „Kačer“, byl to velký divobij. Hned první rok měly kachny každá každého čtvrt roku 16 až 18 káčat. Všude v okolí jsme žebrali o tvrdý chleba, i ho sami kupovali, a pro krmnou směs jsme museli jezdit autem šedesát kilometrů daleko.
Kachna Mamina se poctivě o všechna kachňata starala, zato Štětka ty svoje po týdnu bez výčitek opustila. Jen se jako pávice nakrucovala před Kačerem. Mamina tak převzala i její mladé. A dokonce, když se nám tehdy narodilo jedno jediné kuře, jezdilo jí s klidem na zádech po zahradě. Za nimi cupitala káčata. Vypadalo to jako průvod malých žlutých smajlíků.
Mláďata jsme raději nepojmenovali, protože jsme je chtěli mít k obědu. Jenže pak nastal velký problém – kdo z nás bude mít tu náturu ty kachny vlastně zabít? My rozhodně ne. Kapitán to nakonec vyřešil. Vždycky vypsal den s názvem: „Kamarádi, ulovte si kachnu k obědu a nezapomeňte u toho na nás.“
To bylo tedy něco. Každou neděli byla kachna na sto způsobů, až jsme potom to kachní maso nemohli už ani vidět.
A co se u nás změnilo dneska? Máme většinou prázdnou lednici a mrazák. Naposledy, když měl Kapitán zase chuť na kachnu, vzala jsem kladivo, majzlík a dláto do ruky. Stačilo mi jedno staré poleno s dírou a konečně měl Kapitán tu svoji kachnu – ale dřevěnou.
Jestli já náhodou nejsem nakonec kachna „Mrcha“. Kdo by dneska sháněl předražený suchý chleba.
