Článek
Mám hlavu plnou šrotu. Sedím, myslím, stříhám papír. Dávám samé pokuty, chodím parkem, hlídám odpadky i kytky, čůrající a kadící psy. Jsem mladý a sympatický, ale každý se na mě mračí, protože se jmenuji jako krejčovské nůžky. Jsem autista, skrývám to před šéfem i před světem. Pracuji na finančním odboru a hlavu mám zatočenou dokola.
Naštval jsem se sám na sebe a zařval jsem hlasitě: „Už nechci dávat pokuty!“
Zamrzlá hlava se mi rozsvítila, myšlenky se vzpřímily. Popadl jsem ze šuplíku psacího stolu krejčovské nůžky po babičce. Věděla, že je jednou budu potřebovat. Jsem přece krejčí jménem.
Vletěl jsem do parku na Karlák, stříhal jsem kopřivy, tak jako u babičce na zahrádce. Vždycky mi říkala: „Klidně s nimi stříhej, ale potom je nabrus. Musím do rána ušít šaty, abychom měli co jíst. Nechce se mi zabíjet králíka, má krásné oči a děda zase někam zmizel.“
Lidi na Karláku kolem mě běhali parkem, smáli se mi a spěchali kamsi. Mně to bylo šumafuk. Měl jsem ty správné nůžky a konečně jsem stříhal jinak.
Rozhodl se: „Kašlu na vzdělání, na stresovou práci, chci žít a užívat!“ Budu dělat zahradníka, nevadí mi stříhat kopřivy, klidně nahlas zakřičím: „Jsem výjimečný autista!“ Nevadilo by mi v zahradách poznat milé děvče, ale vadilo by mi, kdyby mé stříhání nepochválila.
A co vy? Kde si vyčistíte hlavu od šrotu?
