Článek
„Nemáš svatební šaty, šila jsi i plachty na plachetnici, jen si koupíš lehkou klouzavou látku, dáš tomu podšívku a můžeš se jít vdávat. To přece dáš“, říkala jsem si směle. Velký kulový. Šaty se válely v koutě na zemi ještě týden před svatbou. Vzteky jsem je tam zahodila. Můj stroj to dal, ale můj um stávkoval.
Říkala jsem si: „Chtěli jsme mít svatební hostinu na Václaváku, pěkně si dát buřta ve stánku.“ Nevadilo mi to, ale přece jenom jsme dělali domácí oběd v paneláku. Holky z kapely pekly doma koláče, plný koš na prádlo, celou noc. Skvěle se prý u toho bavily a mně bylo moc líto, že tam s nimi nejsem. Posilňovaly se vínem, koláče chutnaly úžasně, ale někdy ten tvar byl jiný.
Moje kamarádka sousedka prohlásila: „Do polévky musíš mít domácí nudle. Já ti je udělám a ty je jenom hodíš do hrnce.“
Tak dvě věci byly z krku, ale ty šaty se pořád válely v koutě.
V plánu byl rychlý obřad na úřadě, rodiče, svědci, já a ON. Potom rychle na oběd v našem obýváku s rodinou a večer pařeniště se všemi příbuznými a kamarády z kapely a z plachetnic. No, ten obývák v paneláku se musel přifouknout. Sousedi nám půjčili stoly a židle, bílá prostěradla, prostě všechno. V obýváku to vypadalo jako v šumavské hospodě a v rohu pokoje zůstalo místo pro kapelu.
Fakt bylo vše už připravené, jen ty šaty se přemístily do jiného koutu v bytě. Mně se tak moc do toho nechtělo, ta látka klouzala jako loď po vodě, ale když ta látka byla tak nadýchaná, lehoučká s jemnými stříbrnými vlákny. Dala jsem si na kuráž panáka a začala šít, jenomže se ozval zvonek a přišla návštěva. Byla jsem nadšená, že to šití můžu odložit. Stejně mě to dohnalo a šaty jsem opravdu došila. Dokonce mi slušely.
Druhý den byl den D. Celkem v poklidu. Žádná návštěva kadeřnice, žádné zdobení aut, tzv. „Sejdeme se na radnici, kytku s sebou.“
Oddávající krásně mluvil, On měl oblek a kravatu a rozcuchané vlasy. Tchýně s partnerem na jedné straně a moje maminka a tatínek na druhé. Dva svědci, jak jinak než kamarádi z plachetnic.
Když jsem se měla podepsat, koutkem oka jsem zahlédla svoji maminku a tátu, jak se drží za ruce. Dojetím se mi spustila nudle z nosu a oddávající pochopil, že bez kapesníku se určitě nepodepíšu. Tak mi půjčil svůj.
Polibek a rychle domů na oběd, rodiče a ty nej kamarádi, ostatní až večer. Stejně byl obývák zaplněný, všichni čekali na jídlo.
Doma v malé kuchyni jsem chtěla podávat polévku. Naběračka v hrnci se zasekla o digestoř a vyletěla i s nudlemi na nás komplet s hrncem. Na zdech visely domácí nudle.
Nastalo hrobové ticho jako by ztichnul celý panelák i auta na silnici před ním. Vedle mě stál táta a ON v kravatách. A já v došitých svatebních šatech. Byla jsem v takovém šoku, že mi hlavou neproběhla ani myšlenka. Plný obývák lidí.
Těch pár vteřin snad trvalo rok. Potom můj tatínek začal řvát smíchy. A byl nadšený, tak jako my, že ty sváteční hadry můžeme shodit.
Celou noc jsme stáli s kapelou v koutě a hráli. Dort jsme neměli, ale zato chutnaly všem svatební koláčky, u kterých se kamarádky zřídily. Panelák se nezbořil.
Fotky ze svatby dodnes nemám, protože On mi tenkrát dal vybrat: „Mám udělat fotky ze svatby, nebo ze závodů plachetnic?“ A zavřel se v malé panelákové koupelně.
