Článek
Já a můj ON jsme nechtěli jít na ÚP, stejně by tam pro nás nic neměli. Našla jsem si místo sama ve sto dvacet kilometrů vzdáleném rekreačním zařízení. Osm měsíců nepřetržitě přes zimu. Dospělé mimino nám občas přivezlo vajíčka, protože jsme nemohli vyjet ledovou cestou do kopce na nákup. Také k nám jezdil na Vánoce. Snědl řízek, dostal i na cestu. Občas musel nechat auto na kopci na poli a jít pěšky.
Po zimě jsme řešili, co budeme dělat v létě. Měli jsme malý karavan, spíš pojízdnou kadibudku s postelí. Cestu do Řecka jsme znali. Tam nám dospělák vajíčka nevozil. Bylo to daleko, tak nám posílal aspoň pusu.
A takhle to šlo dokola. Celých dvacet let. Šup sem, šup tam. Jen na zimu těch zimních bot a teplého oblečení bylo víc. Dospělák kraloval doma. Barák zůstal celý. Jen jsem musela rychle zařídit, vyřídit, opravit, pořídit a potom jsem mohla zmizet.
Dnes moje dospělé mimino chodí po zahradě jako Trautenberk s rukama za zády a hlídá, co kde zničím. Teď si dávám pozor, ničím zahradu, jen když je v práci, a doufám, že na to nepřijde. K mé smůle má oči jako ostříž. Schovává přede mnou i nářadí. Má smůlu, mám schované svoje. Ale že mi vykopal metrové levandule a stromek fíků, protože se mu rostliny zdály v zimě po smrti, to mu nevadí.
Minulý rok jsem brousila staré fošny na svoji terasu. Zničila jsem dva elektrické hoblíky, brusku a krabičku se šmirglpapírem, co sama jezdí. Můj ON si v klidu koupil nové nářadí a ani ho přede mnou neschoval. Ale ten kutil, to mimino z inkubátoru, to fakt nedal. Řekl mi, že jsem Pat a Mat dohromady. Mně to nevadí.
Koupila jsem dospělákovi letos k padesátinám výprodejovou ratanovou soupravu pro šest lidí. Zapomněli mi říct, že stůl nemá horní desku. Tak jsem mu gratulovala a dovnitř stolu jsem posadila velkého trpaslíka s holým zadkem a vztyčeným prstem. Ten můj dospělák zíral s otevřenou pusou a potom se smál, až slzel.
Byl to krásný den. Těch zázračných padesát roků života mého miminka z inkubátoru.
