Článek
Prostě se mi najednou přetrhlo životní péro a já jsem to ani nepoznala. Půl roku jsem se zkoumala zvenčí i zevnitř. Jednou byla voda moc chlorovaná, podruhé špatný prášek na prádlo, voňavka, jídlo, pití, bylinky – cokoliv.
Půl roku jsem byla v psychosomatických bolestech, u kterých moje obvodní lékařka nemohla ani poznat, že je to jen a jen mojí hlavou. Všude jsem dlouho čekala na vyšetření, od sona po kardio či laboratoř. Hrůza jen vstoupit do vestibulu polikliniky, prodírat se mrakem lidí po schodech, nebo jet autem nebo čímkoliv do laboratoře, byl pro mě pohřeb.
Všechny výsledky byly OK, ale já jsem měla stále nesmírné bolesti. Nespala jsem, nejedla, schovávala jsem se v posteli. Měla jsem bobky z toho, že bobky nemám. Taky z čeho. Z té jedné kávové lžičky ovesné kaše, kterou mi můj ON vařil. Ten můj ON okamžitě poznal, že to mám jen v hlavě. Říkal mi to, opakoval, ale já jsem mu nevěřila.
Dělalo mi problém zvednout telefon, mluvit do sluchátka. Už jen při tom zvonění jsem šílela, jako by to byla smrt. Neuměla jsem nic zařídit, vyřídit, o někoho se starat v tu chvíli. Schovávala jsem se v posteli, po celém bytě zatažené záclony a venku pod okny běhalo moje dítě z inkubátoru, jen už dospělé. A já jsem to dítě ani nechtěla vidět, schovávala jsem se před ním. Tak mi jenom to moje miminko položilo venku před vchodem na stolek koupený rohlík nebo kytku. Bylo vyděšené a já jsem měla hrůzu z toho, že mu nemůžu v tu chvíli nijak pomoct. Šíleně jsem se bála, že mě uvidí.
Pořád bolesti, už jsem vážila čtyřicet dva kila. Začala jsem plánovat odchod ze života, aby ta bolest skončila. Neřekla jsem o tom nikomu. Moje obvodní lékařka to poznala sama a chtěla mě poslat do ústavu. Jenže můj ON musel na operaci a já jsem chtěla počkat, až se vrátí. Tak jsem čekala a čekala, až to půjde, že jsem to celé prošvihla. Můj stav se rapidně zhoršil. Spadla jsem na totální dno, snad až do Austrálie.
Ale můj ON, jakmile se trochu oklepal, okamžitě mě naložil do auta a vedl mě za ruku k mojí paní doktorce. Ta zavolala do ústavu a poslala mě tam šupem. Oba dva, ONA a ON, mi zachránili život. Protože po cestě celou Prahou do ústavu jsem se klepala jako ratlík v autě a dýchala jsem jako obrovský pes s vytaženým jazykem. Bolesti jsem asi nevnímala, nevím.
Ale jakmile jsem překročila práh dveří v ústavu do ordinace v budově, kde mě přijali, bolesti zmizely. Prostě jenom tak, jako prd odletěly.
V ústavu se o mě starali měsíc jako o miminko. Hlídali moje jídlo, pití, zvednutí se z postele, jít se vykadit na záchod, osprchovat se. Protože já jsem ze začátku neuměla vhodit ani korunu do automatu na kafe.
Tu minci do automatu jsem držela v ruce dlouho. Stála jsem před automatem v hlavní budově a teprve po měsíci jsem v ruce držela trochu vybryndaný kelímek s kávou. Asi to kafe ani nebylo dobré, chuť si nepamatuji. Ale pamatuji si, jak jsem šla k lavičce venku před hlavní budovou. Jak opatrně jsem hlídala každou kapku, abych necmrndala pro mě tu vzácnou tekutinu.
Z kelímku se trošku kouřilo, já jsem seděla na lavičce a konečně jsem poznala, že vůbec svítí slunce.
Taková prkotina, jen tak si dát z automatu kávu, umět hodit korunu. Jen a jen se to naučit znovu.
