Článek
Od narození moje dítě znalo jenom pevný řád ve všem. Ne že bych ten výlet tak moc chtěla zkusit, ale jela jsem autobusem za bývalou kolegyní. Před porodem jsme seděly naproti sobě v práci za psacím stolem. Obě jsme dlouho nemohly otěhotnět, ale ve Františkových Lázních jsme si sáhly na Frantíka. Chtěly jsme si svá roční miminka ukázat. Cestu ze Lhotky do Kobylis jsem sice zvládla, ale nezvládla jsem přespání u kolegyně. Celou noc to moje dítě nespalo a v pět ráno už jsem jela zpátky domů.
Myslela jsem si, že druhý pokus výletů s mým už dvouletým dítětem dopadne líp. Můj tatínek dostal od vojáků poukaz do vojenského zařízení ve Vysokých Tatrách a maminka zrovna nebyla v ústavu. Cestu přes noc vlakem a potom tři stanice vláčkem směrem ke Štrbskému plesu jsem zvládla.
Táta s mámou se teprve přihlašovali v recepci, že si ještě dají kávu, a já jsem dostala klíče a s dítětem šla na pokoj. Ještě jsem ani nezačala vybalovat, když jsem v tom okamžiku viděla své dítě spadnout hlavou přímo do radiátoru ústředního topení. Z hlavy mu tekla krev jako z kuřete. Tak rychle zase zpátky tři stanice k záchranářům.
Před služebnou si právě obouval lyže mladík v horské bundě a kulichu. Okamžitě nás vzal dovnitř a mému dítěti zašil ucho třemi stehy. Hlavu mu obalil jako bílý meloun. Řekl mi: „To bude dobré, znám horší případy, přijďte za deset dní.“ Stihli jsme to přesně před odjezdem z Tater.
Další výlet už byla hotová selanka. Podniková chata v Krkonoších a hrozná vyrážka. Po návratu prohlásila dětská doktorka: „To není vyrážka, to je od blech.“
Když si moje dítě později vybralo tátu, byla to už pohoda. Klidně jsme zapomněli spící děti v autě u rybníka, kde jsme s kapelou hráli, nebo jsme plachtili v noci na plachetnici s dětmi na palandách. Hlídání jsme vůbec nepotřebovali. Ale hlavně jsme na všechno byli dva.
Jen jednou moje dítě jelo na tři týdny na školu v přírodě, to bylo ještě na prvním stupni. Odjelo v naprosté pohodě, můj tatínek mi ještě stihl dát k narozeninám červené tulipány, ale oslava na Prvního máje se nekonala. Tatínek předčasně odešel. Dítě jsem nechala na škole v přírodě a celou dobu přemýšlela, jak mu to po návratu vůbec říct, aby to jeho dětská hlavička pochopila.
Nevím, jestli jsem udělala správně, jen si to myslím. Ale rozhodně vím, že by to tak udělal i můj tatínek. Nechtěl by za žádnou cenu pochroumat tu křehkou dětskou duši. Protože cítím, že mně i svému vnukovi stojí pořád za zadkem.
A můj syn ještě dnes, ve svých padesáti letech, říká místo děda: „Můj dědeček.“
