Článek
Maminka neuměla ani šít, přesto se jednou vybičovala k činu. Ušila mi černou koženkovou minisukni. Tu sukni jsem nosila. Byla jsem na tu dobu in. Nikdo jiný na základce takovou neměl. Bylo mi úplně jedno, že jsem v létě měla zapařenou onu. V zimě mi foukalo na zadek. Nosily se punčochy a podvazky a v mrazu jsem měla málem omrzliny. Ale holt jsem byla velká frajerka.
Maminka tatínkovi dokonce upletla svetr a on ho opravdu nosil. Ne mezi lidi, ale na zahradu. Maminku táta nesmírně miloval a odpustil jí všechno. I tu starost o domácnost. Nebylo to pro něj zas až tak důležité jako to, že ho naučila milovat hudbu, knihy a obrazy. I dva namaloval. Jeden malý, na kterém byla selka v kroji. A jeden velký, malá chaloupka, kde se narodil a žil.
Maminka byla bohém a tatínek byl buk. Ona drobná blondýnka s modrýma očima, on chudý tmavovlasý chasník. Jeden z centra města a jeden z chudého předměstí. Neznali se, nikdy se neviděli, nikdy dřív se nepoznali, přesto mezi nimi jednou propukla jedinečná láska. Buk a Bohém.
Oba jednou jeli starým autobusem na stojáka. Autobus funěl do každého kopce. Mezi tatínkem a maminkou stál pán s velkou basou. Autobus škytl a prudce se zastavil. Lidé padali jeden přes druhého. Maminka skončila pod tou basou a tatínek ji vyprostil jako rytíř na bílém koni. Chcíplý autobus už nenastartoval, tak spolu šli pěšky v noci asi patnáct kilometrů domů. Celou cestu si povídali, smáli se a zjistili, že jsou stvořeni pro sebe. Přestože každý z nich byl úplně jiný.
Bohém a Buk se vzali. Obě babičky si okamžitě padly do oka, přestože jedna byla ta chudá z předměstí a ta druhá kulak kadeřník. Obě to vůbec nezajímalo. Když tatínkova maminka vážně onemocněla, v bolestech sama odešla ze života. Ta maminčina přijala tatínka za svého syna. Vážila si jeho skromnosti a dosaženého vzdělání. Pan notář, u kterého tatínek pracoval, ho doporučil na vojenskou školu, která byla zadarmo.
Tatínek vystudoval včetně státnice z angličtiny a stal se z něj odborník. Maminka byla na něj hrdá. On ale zůstal tím chasníkem. O Vánocích si místo cukroví klidně namazal chleba se sádlem.
Buk a Bohém. A přece se našli. Potom, že láska hory nepřenáší!
A jak ta pohádka dopadla? Žili, byli, odešli. Oba se jednou ráno neprobudili. Tatínek na 1. máje a maminka o třicet let později. A já vím s určitostí, že i dnes mi stojí za zadkem a smějí se mému psaní. Protože podle mě jen tělo odchází, ale vědomí zůstává.
