Článek
Chtěla jsem běžet. Po včerejším dnu mě celé tělo bolelo, podlamovala se mi kolena, hlava mi třeštila. Řekla jsem si nahlas:
„To dám.“
Pomyslela jsem si:
„To fakt nevím.“
Stála jsem na startu a pořád jsem si nebyla jistá. Jestli mám, nebo nemám. Moc jsem si přála běžet, uspět, zúčastnit se. Tak jsem se obula do nohou a myslela jsem na to, že to možná cestou vzdám.
Po očku jsem se dívala na ostatní běžce. Protahovali si nohy, protřepávali si svaly, trénovali start. Nemohla jsem se v té chvíli bolestí ani hýbat, natož zapojit paty k běhu.
Ozval se start.
Běžela jsem s námahou mezi posledními. Ale najednou mě něco koplo. Nebyl to kůň, ani běžec, byla to má myšlenka. Duněla a vřískala v mé hlavě:
„Tak takhle tedy ne! Musíš! Neděláš to pro sebe!“ Vzpomněla jsem si v tu chvíli na kamarádku, na maminky, na všechny, co bojují, aby porazili nemoc.
Zařvala jsem a zrychlila. Běžela jsem jako šipka do terče, přestože jsem mohla jet i na invalidním vozíku, na bruslích, nebo jít procházkou ten kilometr.
Doběhla jsem. Tak jako běhám každý rok Běh naděje. Doběhla jsem pro všechny.
V tom je NADĚJE.
