Článek
„Pojede s tebou Chumáč,“ přikázal mi vedoucí.
„Já ho nechci,“ odpověděl jsem drze.
„Nikdo s ním nechce jezdit, teď je řada na tobě,“ prudce řekl vedoucí.
„To zas bude průser,“ pomyslel jsem si.
Jeli jsme do Příbrazu pro rašelinu. Nacouval jsem náklaďákem pod mostek, na kterém jezdily po kolejnici kovové rezavé vozy s rašelinou. Obsluha vozíků čekala na povel. Chumáč na korbě mi hlídal vzdálenost, potom bouchl rukou do kabiny: „Dobrý!“ A rašelina se vysypala za kabinu do korby. Popojel jsem, aby mohli nasypat druhou várku. Čekal jsem na další povel Chumáče, ale bylo ticho. Jen náklaďák se zhoupnul, jak do něj žuchla rašelina. Zařval jsem: „Do pytle, Chumáči, co se děje?“
Vyrazil jsem s nadávkami z kabiny. Z Chumáče na korbě koukaly jen holínky pod hromadou rašeliny.
Druhý den ráno přišel Chumáč do práce. Na hlavě měl motorkářskou helmu. Usmíval se přes celý ksicht: „Teď už se mi nic nestane.“ Od té doby jsme jezdili spolu a já jsem pořád čekal, co vyvede příště.
Pak napadl první sníh a jeli jsme zase pro rašelinu. Silnice klouzala a v kopci stála nekonečná kolona aut. „Přece tady nebudu stát a čekat!“ řekl jsem si namyšleně, když jsem uviděl nájezd na zasněžené pole. Zapnul jsem všechny redukce a z Tatry 138 jsem udělal teréňák. Chumáč se třásl strachem v kabině, když jsem s vozem vyrazil na plný knedlík.
Tatra vůbec nehekala a já jsem se smál na plné koule. Na ostatní auta v koloně jsem ukázal vztyčený prst. Hnal jsem Tatru hrdě až do půl pole a úsměv na ksichtě mi najednou zmrznul. Vyskočil jsem z kabiny a zapadl jsem nohama do hlubokého sněhu.
„Sakra, tak to je průser!“ zařval jsem a brodil jsem se do nejbližší vesnice. Do telefonu jsem řekl vedoucímu: „Potřebuju přivézt deset gum na Tatru 138, píchnul jsem.“
„Jak deset?“
„No… udělal jsem všechny gumy. Na poli pod sněhem ležely brány hřbetem nahoru. A já jsem je přejel.“
V telefonu nastalo hrobové ticho, potom se ve sluchátku ozvalo: „Ty jsi stejný magor jako Chumáč.“
