Článek
Jsem na koncertě. Hudba hraje, zpěvák zpívá. Dupám botama, mávám nad hlavou rukama, tleskám do rytmu. Nezpívám. Vnímám světla nad hlavou, radost diváků i úsměvy hudebníků. Rozumím slovům písní, odezírám slova. Slyším, přestože slyším velkou nulu. Cítím vibrace, dunění, chvění. Rozeznávám skladby, zpěváky, ne po hlase, ale citem.
Umím tančit, protáčet svoji slyšící partnerku v kole s rukou nad hlavou a s úsměvem. Moje máma na mě zírá s úžasem, protože na videu vidí, jak tančím. Nevěděla, že to umím.
Vždy mi říkala, že nevadí, že neslyším. Že jednou ve stáří nebude slyšet nikdo. Teď vidí, že klidně šlapu na lodičky nevlastní dceři, kterou mám jako vlastní. A ona se u toho usmívá. Představuje mě kamarádům a říká: „To je můj táta.“
Miluji všechny čtyři nevlastní děti, které už čtrnáct let vychovávám. Nadávám jim, že neuklízí, a oni mě přesto berou jako tátu. Rozumí mi každé slovo, pohyb rukou, mračení i smích v mojí tváři. A stejně si mě váží. Máma mi říká: „Který z těch zdravých kluků by to chtěl dát. Byli by někde ve světě a rodina by je nezajímala.“
K soudu bych musel mít tlumočníka, s policií se na silnici domluvím. Řídím auto a muziku mám puštěnou na plné koule. Nelíbí se jim to, ale chápou to.
Netelefonuji slovem, ale odezírám pusu svojí mámy, lékaře, pracovní pokyny. Třicet let pracuji mezi slyšícími, v obchodě si řeknu o rohlík. Znakovkou se domluvím v celém světě.
Žiju na plné pecky, přestože slyším tanky a letadla. Jen mi někdy píská v uších nebo mě z hluku a šumu bolí hlava. Ale přesto se cítím jako člověk. Neslyším a vůbec se za to nestydím. Mám rád koncerty.
