Článek
„To nemůžeš takhle, nesmíš pořád jen na jevišti umírat.“
„To se ti fakt dobře řekne, umírám celý život. Vydechnu a lidi tleskají.“
„No jo, ale tyhle lidi nejsou mrtvoly.“
„Já na to fakt asi nemám. A tak bych to chtěla umět.“
„Tak si představ, že v hledišti sedí nahatý lidi.“
„To mi jako pomůže?“
„Nevím, ale můžeš to zkusit.“
„Já jsem se smála v dětství. Na jevišti málokdy, já to snad ani neumím.“
„Víš co, vezmi si kabát a jdeme.“
„Kam?“
„Uvidíš, nech se překvapit. I smích se dá naučit, i když umíš jen brečet.“
Potom mi nasadil na dětské onkologii červený nos, oblékl mě do obrovských kalhot s kšandami a obul mi velké boty. Pořád jsem padala a zakopávala. A ty nemocné děti měly na chvíli na puse úsměv.
Potom jsme se oba zavřeli v pokoji na celý týden a cvičili scénky. Sblížili jsme se.
Od té doby brečím jen na jevišti, ale v nemocnici se směju s dětmi. A světe div se, směje se i pan primář. Rodiče těch dětí si alespoň na chvilku odpočinou, uvaří si kávu, oddechnou si v parku. Komik mě sice celý týden učil smíchu, ale naučily mě to ty nemocné děti.
A já konečně mám své rozesmáté publikum. Možná na chvilku, možná nastálo. I když kolikrát večer doma brečím.
Konečně vím, co je v životě důležité. Jen zdraví, ostatní je jen a jen bonus.
Vzali jsme se. Já a klaun. Tak s námi počítejte.
