Článek
Začali nás opouštět naši ptačí nájemníci. A mně je to líto. Nejdřív pod dozorem paní Ptáčkové vyletěl jeden, jen dva metry a schoval se za moje dřevěné výrobky. Pan Ptáček cvaká zobáčkem: „Musíš se naučit létat.“ Paní Ptáčková krmí ostatní v hnízdě.
Všichni spolu komunikují, vydávají úplně nové zvuky, povely a příkazy, možná rady do života. Ptačí rodiče vypadají, jako když dělají rychlé dřepy, protože pérují nožičkami. Na rohožce pod budkou se válejí stébla a chuchvalce, jak se to první mládě dralo ven. Už vyletěla dvě další mláďata. V hnízdě nic nepípá a je tam divný klid. Bude trvat ještě chvíli, než se naučí dokonale létat, bránit se a schovávat se před dravcem.
Je mi líto, že nás mláďata opouštějí. Ale je to jako v našem životě. Mládí uteče rychle a dospělost někdy bolí a někdy se směje. Mláďata vyletí z hnízda a jdou svým životem. Na domácí hnízdo nezapomenou, když má pevné základy.
Tak leťte větrem, moji milí nájemníci. Vůbec mi nevadí, že jste nájem nezaplatili. A příště? Určitě se uvidíme. Možná někdy, někde. Váš domov bude připravený. Budeme se těšit.
