Článek
Jela jsem tehdy s maminkou pro štěně. Narodilo se švýcarské rodině při pobytu v Čechách v loveckém zámečku. Čůralo tam klidně v luxusním apartmánu na plyšové koberce, personál sbíral jeho výtvory na lopatku, a vůbec jim to nevadilo. Maminka mu dala jméno Princ Filip a pes se celý život choval jako gentleman šlechtic.
Maminka s tetou se časem rozhodly, že takových psů je málo, a Princ Filip by měl založit rodinu. Naplánovaly vše do puntíku. Pořádně ho vydrbaly, navoněly a na zahradu přivedly fenku. Obě dámy stály okolo, radily a dávaly pokyny Princi:
„Tam ne! Tam musíš.“
Nervózně kolem nich pobíhaly a opravdu se moc snažily. Jenže fenka byla úplně jiného názoru. Čichla si k Princi, a ten jí zkrátka nevoněl. Tak zůstal Princ Filip celý život panic.
Ve stáří oslepl. Maminka ho léčila syrovými vejci, která miloval, ale zrak se mu nevrátil. Byl totiž ve špatnou chvíli na špatném místě. Čmelák práškoval pole a Princ byl čerstvě po vakcinaci. Veterináři se snažili, co mohli, ale už jeho oči nic nedokázalo zachránit. Slepota Filipa v životě neomezovala a naučil se s ní žít.
Každý den ležel na parapetu okna vedoucího do ulice a zvenku vypadal jako tichý nehybný plyšák. Bylo to jeho hobby. Protože když se místní drbny zastavily pod oknem, zvedl se a výhrůžně vrčel. Babky se k smrti lekly a zmizely. Byl pravý šlechtic. Na svém území si dovedl sjednat pořádek.
