Článek
Ano, jsem stará sedmdesátka. Dokonce plus. Ano, možná že za vteřinu bude po mně. Nevadí mi to. Smrt je ke každému spravedlivá a ta samotná smrt rozhodně nebolí. Bolí jen to předtím. Tak doufám, že mi alespoň předtím vypadne z hlavy mozek, abych netrefila domů a ani na záchod. Nebo ať už konečně povolí eutanazii. Člověk by měl mít právo o svém životě rozhodnout, i když je to zneužitelné nebo se to někomu nelíbí. Tak se poctivě starám o to, aby mě to nepotkalo. Sice se léčím pivem, ale možná že jednou použiji slivovici. Tedy jestli se dělá alespoň devadesátistupňová.
Můj děda Karel a moje babička Tonička měli u manželské postele každý vedle svého nočního stolku lahev rumu. Ani ta lahev se nikde neschovávala pod postelí nebo v koutě. Žádní alkoholici nebyli, dali si jen jednoho prcka ráno po probuzení a tím malým prckem si jednoduše léčili cévy. Co si pamatuji.
Když babička chystala dědovi jídlo, byl to denní rituál, přestože na to vlastně neměla čas. V prťavé kuchyni byl velký dubový stůl, který mi vydržel až dodnes, dlouhá tvrdá lavice a židle v čele stolu pro dědu. Ten stůl stál vedle velkého myčáku se dvěma obrovskými plechovými lavory uvnitř, ale voda z kohoutku do nich netekla. V malém plátovém sporáku se topilo i v létě a na plátech voněly plátky jablek, syrovinky i bramborák.
Děda měl krásně prostřeno. Na bílém krajkovém ubrousku měl talíře, příbory a malou lžičku. Vedle neodmyslitelně stála sklenka na víno na dobré trávení. Dobré víno jakékoliv barvy. Před ním stála velká mísa zeleného salátu a nahoře na něm opečený špek. Mně to tenkrát vůbec nechutnalo, ale ještě dnes si pamatuji tu vůni špeku. Hned dostanu slinu na jazyk a fakt bych si ho dneska dala.
Nedávno jsem psala článek na Seznam Médium, čímž znovu děkuji editorům za skvělou práci se mnou. Psala jsem o paní, která někde daleko, možná na Aljašce, slavila osmdesát roků. Přitom vypadala, a dokonce se i cítila na šedesát. Já to mám úplně stejně tak. Jen tělo a můj vrásčitý ksicht by už chtěly restart. Moje stará pochroumaná duše se dnes cítí taky na šedesát, možná na osmnáct. Jen moje kolena někdy stávkují a teprve po namazání se nutí k běhu. No, to jsem asi přehnala.
Tak proč mi pořád dokola chodí fotky hrobů, fotky pojištění pohřbu a prášky na paměť? To bych ty prášky musela kupovat na celá zahradní kolečka. Já nic neplánuji. A až to přijde, tak se moc a moc budu zlobit, když se na mém pohřbu někdo objeví v černém.
To potom klidně vystrčím z hlíny na zahradě svoji ruku a zeptám se s ledovým klidem tou rukou: „Tak sakra, kde mám svůj dort?“
