Článek
Odpověděla jsem: „Mám na nohou bílé tenisky a v kabelce nic.“ „Neboj, to bude jenom chvilka“, řekl mi s klidem ten můj ON. Vždy mu na všechno skočím. Tváří se přesvědčivě a já nikdy nepoznám, jestli si dělá ze mě srandu.
Kempovali jsme v malém kempu u řeky Bečvy. Žádní lidé, jen maringotka se záchodem a sprchou. Paní majitelka každý den nasekala sekerou dřevo a připravila ho k ohništi, kdyby někdo přijel a chtěl si opéct buřta. Záchody byly čisťounké a můj ON ráno říkal: „Já se ani nestačím vykadit a paní stojí za dveřmi s kýblem a hadrem.“ Odtud jsme podnikali výlety.
Můj ON zastavil jednou na velkém parkovišti před hotelem. „Tady to znám, jednou jsem sem vezl ředitele. Půjdeme do lesa na houby“, suše mi oznámil. Houby! V lese se zamyslel: „Za rohem musí být Lysá hora. Půjdeme ještě kousek.“
Říkám: „Mám jenom tenisky a nic víc.“ „Neboj, jen se projdeme“, odpověděl s přesvědčivým odhodláním.
Stoupali jsme po hřebenech úzkou cestou lesem a před každou zatáčkou říkal: „Za rohem už to bude.“ Myslela jsem, že vypustím duši. Neměla jsem ani sliny v puse, jakou jsem měla žízeň. A On nic. Pod listím v lese na mě vykoukla studánka. Odhrnula jsem listí a ON se zhrozil: „Budeš mít v břiše žáby. Z toho přece nebudeš pít!“ Mně to v tu chvíli bylo úplně fuk, klidně jsem chlemtala vodu možná i s miminama čolků.
A zase: „Za zatáčkou už tam budeme.“ Výhled byl krásný, pod námi létaly paraglidy a možná i letadla. Mávala jsem na ně, snad aby mě zachránily. Ale pohled z té výšky byl nezapomenutelný.
Už jsem měla na nohách puchýře, ale pořád jsem srdnatě šla. S myšlenkou, že vykoupím celý kiosek na vršku Lysé hory. Bylo před námi poslední strmé stoupání, které jsme mohli obejít po cestičce. Ale ON prohlásil: „To dáš.“
Škrábala jsem se nahoru kamením a lezla jsem i po kolenou. Najednou jsem nad sebou uslyšela hlasy: „Paninko, my jsme taky nahoru lezli po čtyřech“, řekli mi dva, proti mně, starci. A v klidu sbíhali z kopce kamením. To fakt pro mě byla poslední tečka. Vybičovala jsem se k činu.
Najednou jsem stála na plácku před kioskem a rozhlížela se po kraji z výšky za velkého funění. V kiosku si asi mysleli, že zásobuji rotu vojáků pitnou vodou. Žbluňkalo mi v břiše a vodu jsem koupila i na zpáteční cestu.
Naivně jsem si myslela, že zpátky to bude hračka. Nebyla. Tak moc mě bolely palce u nohou v teniskách, které se chtěly prodrat ven z bot.
Dala jsem to a dnes jsem na to hrdá. Navíc mi můj ON koupil večeři, kterou pekli na zahradě na grilu Beskyďáci. Chodidla jsem si ošetřovala ve vodě krásné Bečvy. Byla to ta správná karta, ledový obklad.
Stejně mu příště skočím na špek, protože ON to dal jako Jura.
