Článek
Moje kancelář byla stůl, velká kalkulačka, papír a tužka, a celá republika pod palcem. Všechno muselo souhlasit na 0,01 Kč. Nebyl problém hledat milion, ale ten haléřový ňufník nám dával zabrat. Do banky jsem chodila pro výplaty s papírovým pytlíkem a dávala ho obyčejně do síťovky, žádná eskorta se nekonala. Překvapilo mě, jakou úctu k nám pracovníci na pobočkách měli, ale zakrátko to byli moji kamarádi. Věděla jsem, kdo se komu narodil, co se přihodilo, nebo kdo potkal na ulici blbce. Žádné „soudruhu“ nebo „soudružko“, na to si potrpěl jenom ožralý skřet ředitel, odborníci ne.
Moje nadřízená byla sečtělá, ale vařit neuměla. Když jsem u ní v bytě jednou žvýkala tuhou roštěnou, její manžel to nevydržel a řekl: „Prosím tě, vezmi jí to, nebo se udusí.“
Do velké kanceláře nám dali masážní stroj za látkovou zástěnu, ale chodil se tam masírovat jenom jeden kluk z pražského střediska. Vždycky odtamtud vylezl celý zpocený a rozzářený.
Když byla uzávěrka, v kancelářích bylo ticho, jen kalkulačky zběsile cvakaly. Propisovalo se všechno přes kopírák do papíru na kovových podložkách. Musela jsem na tužku hrozně tlačit, ale stejně to bylo někdy nečitelné. Pak nám pořídili novinku – obrovský účtovací stroj. Nacpali ho do místnosti dva krát dva metry, kde měla židle problém vůbec se vejít. Místnost měla sice protihlukové stěny, ale stroj stejně strašně burácel.
Když nebyla uzávěrka, chodili jsme všichni ze dvou pater na flámy, do divadel, jezdili jsme na výlety, ale ředitele jsme s sebou zásadně nebrali. Závěrečné výsledky jsem dobrovolně roznášela po staré Praze pěšky. Říkala jsem: „Jsem z vesnice, jedna okna mi vedou na hnůj a druhá k lesu.“ Do práce jsem totiž jezdila padesát kilometrů autobusem, který po půlnoci už nejezdil.
Ministerské auto tehdy sloužilo jenom komunistickému ožralému páprdovi.
