Článek
Říkala jsem si: „Proč se mi to všechno stalo a v podstatě se mi to stává i dnes, když dnes v mém věku by se řeklo, že jsem nad věcí?“ Ano, byla jsem najednou cvok, moje maminka byla cvok. Takové životní bláto prožila spousta lidí. Proč já? Proč jsem skončila v ústavu? Proč se mi najednou přetrhlo životní péro? Takových lidí jsou tisíce, co mají těžký život a s přehledem ho unesou. Že bych byla citlivější, vnímavější? Přece nejsem jiná. Jsem stejný člověk.
Je to sice divné, ale vzpomněla jsem si na všechny naše psy. Každý byl nemocný, každého jsme zachraňovali my i veterináři a každý měl něco jiného. Když odešel ten náš poslední v bohatých deseti letech s nemocnou slinivkou od pátého roku, už jsme nikdy psa nechtěli. Už jsme byli staří a po těch zkušenostech bychom na to neměli sílu.
Tenkrát mi veterinář řekl, že možná, kdyby našeho psa měl někdo jiný, zemřel by v noci v boudě. Majitel by o tom ani celou noc nevěděl. Našel by ho až ráno. My jsme byli vždy u toho až do poslední chvíle. S velkou úctou k tomu zvířeti jsme se s ním loučili.
Nechtěli jsme, ale stejně máme štěně, které už čtyři roky zachraňujeme. Poprvé v půl roce jeho života. Naposledy před půl rokem. A já si tak říkám, že ten poslední velký pes, který odešel, nám to štěně poslal. Že věděl, že ho budeme zachraňovat. Nevím, myslím si to. Protože možná, kdyby to štěně nebylo u nás, už v tom půl roce by nežilo. Jenom tak možná by ho někdo ráno našel.
Dnes mi můj ON řekl, že to byla moje zásluha, že to moje miminko z inkubátoru má padesát roků. Že jsem ho mohla šoupnout do ústavu, nechat v internátu, mít kariéru, žít na Aljašce. Já si to nemyslím. A ani v tom nevidím nějakou zásluhu. Dělala jsem to s velkou pokorou. Prostě jsem se tak jenom v tu chvíli rozhodla, nic víc v tom není.
Ale dnes vím, proč se mi to stává. Někdo tam ve vesmíru věděl, musel vědět, že to udělám. Že se k tomu postavím bez ohledu na cokoliv. Fakt to není žádná zásluha, ale někdo tam nahoře ví, co dělá. Já vím, že tam nahoře někdo je, ať ho nazýváme jakýmkoliv jménem, energií, čímkoliv. Ví s přehledem, co dělá.
Kdybych to celé životní bláto neprožila, třeba bych byla na duši chudá. Nevěděla bych, jak žít, třeba bych se nudila. Nepsala tady teď v noci venku za deště a svěžího vzduchu po těch vedrech. Neslyšela bych toho ptáčka, který pípne před svítáním dotaz: „Už? Už bude svítat?“ Byla bych chudá duší. Místo toho jsem životem obohacená, pokorná, protože ten nový den mi říká: „Jsi živá, i když cítíš, že tě bolí kolena.“ Necítila bych, neviděla bych, neslyšela bych, nechutnala bych, nevzpomínala bych. Na tatínka, maminku, babičku, dědu, na všechny. Na všechno, co jsem s údivem a pokorou prožila.
Jsem dnes šťastná, že to moje dospělé dítě kolem mě obíhá jako raketa. Že mě někdy naštve, jindy koupí kytku. Ale hlavně občas mi dá pusu. A mně to stačí.
A až jednou ta moje skvělá poslední vteřina skončí, bude to moje dítě obíhat kolem mě. Jen mě nebude vidět, ale bude cítit, jak kolem něj vířím ranní vzduch. A já budu stát za tím dítětem, budu se usmívat, foukat jako vítr na jeho čelo, tváře. Rozcuchám mu vlasy, pohladím ho po ruce.
Opravdu, jsem sice stará, ale jsem šťastná, obohacená, udivená, zírající otevřenýma očima. Jsem živá. Ale moje zásluha to není, jsem o tom přesvědčena. Tak to mělo být, že se to tak stalo. Teď už to vím. Byla jsem včas na správném místě. Jenom tohle, nic víc v tom nebylo, žádná má zásluha.
Jen ta malá drobná dětská pusa mě zachránila, že jsem žila a žiji a stejně jednou žít budu. Nevím kde, jak, nevím ani v jakém skupenství, ale žít rozhodně budu. Živote, prosté děkuji. Děkuji za to ranní pípnutí, které cítím.
To mé malé drobounké miminko z inkubátoru ke dnešku vidělo takřka 300 000 lidí a mně je to velkou ctí. To je ta moje největší odměna. Ne nějaká moje zásluha.
